Jdi na obsah Jdi na menu
 


Egypt 2009

27. 9. 2011

 

Město Asuán

Asuán leží na Nilu. Je to nejsušší místo světa. Že už jsem to tvrdil v minulém článku o oáze Dachla? To je pravda, ale já za to nemůžu. Udávají se obě místa - Asuán i Dachla, a obě se stejnou hodnotou srážek - 0,5 mm ročně. Tak jednou za dvacet až třicet let se obloha hrozivě zatáhne, strhne se bouřka a světe div se - prší! Ve starém Egyptě to pokládali za špatné znamení. Není divu - stávalo se to málokdy.

Asuán leží téměř přesně na 24. rovnoběžce, tedy pár kilometrů severně od obratníku Raka. Koncem června by do Vás tedy slunce pražilo téměř přesně z nadhlavníku, pravděpodobně byste ale zemřeli - teploty tu v létě dosahují až 50°C ve stínu. My jsme sem dorazili 19. listopadu a bylo teplo tak akorát, asi jako u nás v létě.

Silniční vzdálenost Káhira - Asuán je asi 900 kilometrů, takže je to vlastně ze všech egyptských měst nejvzdálenější periferie vzhledem k metropoli. Z Asuánu je to tedy po silnici na hranici se Súdánem ještě asi 350 kilometrů, ale nic dalšího, co by sneslo název město, v této liduprázdné poušti není. A v době našeho pobytu se sem nedalo dostat po souši vůbec. V roce 2000, nedlouho po atentátu v Luxoru (17.11.1997), byla stále v Egyptě mimořádná bezpečnostní opatření a do 300 kilometrů vzdáleného Abú Simbelu se dalo pouze draho letět letadlem, nebo jet ještě dráže luxusní výletní lodí po Asuánské přehradě. Asuán je tedy v podstatě konec Egypta a byl jím i ve starověku - země na jih od Asuánu se nazývala Núbie a dnes je rozdělena mezi Egypt a Súdán. Núbijci už také nejsou Arabové a jsou o poznání tmavší - vlastně jsou to mulati - míšenci bílé a černé rasy.

Samotné město Asuán není dohromady ničím zajímavé. Je tu akorát docela levný bazar. Dá se tu usmlouvat mnohem lepší cena než v Káhiře, kde je víc turistů a vyšší ceny. Ale smlouvat se musí umět. A také musíte mít přibližně představu, co kolik stojí. Koupil jsem tu hezkou ozdobnou dřevěnou lakovanou krabičku. Na šperky apod. Smlouvání začalo na 100 EL (egyptská libra, v době našeho pobytu byla 1 EL 10 Kč! - dnešní kurs je 3 Kč, ale nominální ceny určitě budou vyšší). Nakonec jsem to stáhnul na 30 EL. Měl jsem z toho dobrý pocit (kamarádi předtím usmlouvali cenu za menší krabičku „jen“ na 35 EL), ale jen do doby, než jsem se pak dozvěděl, že normální cena je 5 EL…

Město samo tedy nic moc, ale je hezky položené na Nilu. Nil je tu relativně úzký, prodírá se skalnatým údolím a v jeho okolí leží jenom pustá poušť (zatímco dále v Egyptě je údolí Nilu lemováno několika kilometry úrodné půdy z obou stran). Západy slunce jsou tu moc pěkné a po Nilu jezdí velké výletní lodě i místní feluky.

Asuánské přehrady

Zdejší úzké údolí Nilu vklíněné mezi skalní stěny, to přímo vybízelo k tomu, aby se tu postavila přehrada. A tak byly postaveny rovnou dvě. První postavili Britové už v 19. století a stojí dodnes. No úplně malá není, ale není to nic ve srovnání s monstrem, které tu postavili Sověti ve století dvacátém.

S výstavbou velké Asuánské začal prezident Násir už v 50. letech, ale dokončena byla až v roce 1970. Kde ale vzít na takovou velestavbu peníze a nekrást? Američané Násirovi odmítli půjčit, takže se nakonec přece jenom rozhodl, že peníze ukradne a znárodníl Suezský průplav, aby získal peníze z poplatků za průjezd lodí. Tím ovšem vyprovokoval izraelsko-britsko-francouzskou invazi. Po zásahu SSSR a USA se sice útočníci stáhli, ale Egypt utrpěl značné škody. Nakonec se nabídli Sověti, že přehradu postaví.

Technicky tedy postavili sovětští inženýři obdivuhodné veledílo, to se musí uznat. Přehradní jezero, které vzniklo za přehradou (Egypťané mu říkají „Násirovo moře“) je dlouhé 550 kilometrů a táhne se až do Súdánu! Ale užitná hodnota díla je sporná. Nejdůležitější historické památky se naštěstí podařilo zachránit (slavný chrám Abú Simbel, asi nejkrásnější v Egyptě, byl celý rozřezán na bloky a znovu sestaven asi 60 metrů nad úrovní hladiny jezera). Asuánská přehrada také slouží k zavlažování a vyrábí nezanedbatelné množství elektrické energie (elektrárna ale nejede na plný výkon - právě kvůli odběru vody na zavlažování). Ale úrodné bahno, které od starověku přinášely do Egypta každoroční záplavy, se už dnes dále po proudu nedostane a končí v přehradě, která se zanáší. A půda v Egyptě, kterou dřív pohnojilo bahno, se hnojí umělými hnojivy. Při výrobě umělých hnojiv se spotřebuje hodně elektrické energie, která se bere například z elektrárny na Asuánské přehradě. Proč to ale dělat ekologicky, když to jde technicky…

Ale když si uděláte výlet na přehradu jako my, jezero vás ohromí. Táhne se do nedohledna. A přímo na hrázi je veliký památník sovětsko-egyptského přátelství. To už sice dnes neexistuje (Násirovi nástupci Sadat a Mubarak se přiklonili pro změnu k Američanům), ale památník zůstal. A Násirovo jezero je také jediné místo v Egyptě, kde se vyskytuje krokodýl nilský. Ale kolem betonové hráze se zrovna žádný během naší návštěvy neproháněl. Na Asuánskou přehradu se dostanete nejlépe taxíkem, z Asuánu je to 13 kilometrů.

Pak jsme ještě absolvovali výlet lodí od staré Asuánské přehrady k chrámu Philae (i ten byl přemístěn při stavbě přehrady, z jednoho ostrova na druhý). Je pěkný a stojí určitě za návštěvu.

Felucca

Až pojedete do Egypta, nenechte si ujít projížďku felukou. Feluka (či felucca) je malá plachetnice s charakteristickou trojúhelníkovitou plachtou. Feluky se prohánějí po Nilu od nepaměti. Místní je používají dodnes, ale většinou se na nich vozí turisté (turisté se ovšem po Nilu také vozí v obrovských plovoucích hotelech, zvaných výletní lodi).

Zvolili jsme jednodenní výlet po trase Asuán - Kóm Ombo. To je pěkný starý egyptský chrám, asi 45 kilometrů od Asuánu. Výletní feluce trvá tato vzdálenost asi půl dne. Vyrazili jsme asi v půl desáté ráno. Kromě starého kapitána byl druhým „mužem“ posádky malý dvanáctiletý kluk. Na feluce byla pohoda! Cesta se příjemně vleče, hrajeme kostky (kupodivu i vyhrávám). Občas nás míjejí jiné feluky, parníky a kontroluje nás i říční policie. Břehy lemují palmy, sem tam se na souši mihne i oslík, nad hlavami nám létají vodní ptáci. Romantika a pohoda na Nilu. Jen kdyby se mi sakra tolik nechtělo na záchod! Nakonec jsem to nevydržel a požádal kapitána, aby přirazil ke břehu. To je úleva! A jede se dál. Romantika a pohoda na Nilu…

Před Kóm Ombo jsme dojeli večer po setmění a zakotvili jsme na druhém břehu. Náš kapitán asi pochází odsud, protože jsme mohli používat i místní vesnický záchod. Ve vesnici o kus dál ale byla tma jako v pytli (žádné veřejné osvětlení tu tedy nebylo). Po výborné večeři (nudle s omáčkou) jsme strávili nocleh na lodi.

Ráno po snídani jsme jen přejeli na druhou stranu Nilu zaplatili za cestu a navštívili zdejší chrám Kóm Ombo. Ujde, ale pokud sem nepojedete na feluce jako my, můžete ho klidně vynechat… Naším dalším cílem bylo Rudé moře (cestou v autobuse z Kóm Omba do Qeny jsme ovšem shlédli film Rudé horko s Arnoldem Schwarzeneggerem. To tenkrát ještě nebyl guvernér, nýbrž herec).

Po pravdě řečeno, ani jsem se na loď moc netěšil. Pojedeme 24 hodin, to bude otrava! A spletl jsem se. Bylo to krásné a po dojezdu jsem litoval, že jsme nezvolili delší trasu, která trvá 2,5 dne! Plavbu felukou jsem si vyhodnotil jako druhý nejsilnější zážitek v Egyptě po návštěvě pouštních oáz. Vřele doporučuji!!!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Káhira útočí

Káhira je obrovská. Má nějakých 20 milionů obyvatel a je daleko největším městem Afriky a jedním z největších měst na světě. Možná máme my Pražáci někdy pocit, že Praha je velkoměsto. Ale oproti Káhiře je to jenom trochu větší roztahaná vesnice. A to každých půl roku přibude v Káhiře kolem půl milionu lidí.

Káhira je přeplněná. Všude tolik lidí a tolik aut! Navíc všichni jezdí jako šílenci. Pravidla silničního provozu se moc nedodržují, platí právo silnějšího, hbitějšího, rychlejšího, agresivnějšího. Přejít nějakou hlavní ulici plnou aut je docela výkon. Že jsou tu semafory, kde občas svítí chodcům dokonce i zelená? To většina egyptských řidičů ještě asi nestačila zaregistrovat. Že jsou tu policisté? Ano, Ti se snaží dopravu trochu usměrňovat a řídit. A ne že by neměli autoritu! Ale i oni se musí sklonit před obrovským nekontrolovatelným organismem jménem egyptská doprava.

Vzduch v centru Káhiry je nedýchatelný. Odpolední dopravní špička v dusném horkém letním dni někde v Legerově ulici? To je křišťálově průzračný vzduch ve srovnání třeba s Midanem Tahrir, což je hlavní náměstí v Káhiře. Sotva jsme se po příjezdu do Káhiry ubytovali v hotelu a šli se poprvé projít právě na Midan Tahrir, začalo mě bolet v krku. Myslel jsem si nejdříve, že na mě leze nějaká angína. Ale byla to zřejmě alergická reakce na zdejší smog. Ten smog je jasně viditelný, je to všudypřítomná šedivá deka vznášející se nad Káhirou.

A tolik špíny, to jsem v žádném jiném městě neviděl. Snad jen s výjimkou Indie a Pákistánu. Spousty lidí žije na ulici, mezi odpadky, na skládkách, nad kterými by se i naši bezdomovci ušklíbli. Někde mají solidní smetiště i na plochých střechách svých domů. A tu - hle! - se ze špinavého domu, o kterém jste se mylně domnívali, že měl být zbourán už před dvaceti lety, vynoří chlapík s vozíkem, plným čerstvě napečeného arabského chleba. V té ruině nejenom bydlí lidé, ale je v ní dokonce i pekárna… A kdeže se to nacházíme, na nějaké periferii? Ne! Jsme v samém centru Káhiry, poblíž starobylé mešity Ibn Tulun z 9. století!

Tak proč byste do té Káhiry vlastně měli jezdit? Co je tam (kromě pyramid) k vidění? Má cenu se vůbec probíjet vším tím chaosem? Má! Káhira je plná zajímavých památek, plná historie. Je tu mnoho krásných zákoutí, mešity, bazary, pevnost, nejstarší univerzita na světě, jedno z nekrásnějších světových muzeí, luxusní čtvrtě, obchody s nejnovějším zbožím, univerzity, hotely… A v neposlední řadě je tu také Nil. Káhira stojí určitě za návštěvu, ale procházet s v ní vyžaduje trochu osobní odvahy a velkou dávku trpělivosti.

Stručná historie Káhiry

Na egyptské poměry je Káhira město mladé. Vždyť byla založena až v desátém století za dynastie Fatimovců. Ale ihned se stala jedním z uznávaných center arabského světa. Pravda, zpočátku byla možná trochu zastíněna ještě oslnivějším Bagdádem. Ale její význam pro Araby i muslimy byl a je mimořádný. Samotné slovo Káhira znamená „Vítězná“.

V Káhiře byla především založena už v 10. století veleslavná univerzita al-Azhar, nejstarší univerzita na světě! Al-Azhar je nejuznávanější centrum vzdělanosti celého islámského světa (nebo alespoň jeho sunnitské části). Velký rozkvět zažila Káhira i za vlády mameluků (1250 - 1517). V roce 1517 dobyli Káhiru osmanští Turci a připojili Egypt ke své říši, mameluci si ale svůj vliv uchovali. Poté, co mamelucká vojska porazil Napoleon v bitvě u pyramid, obsadila francouzská vojska v roce 1798 nakrátko i Káhiru, ale nakonec jejich egyptské dobrodružství skončilo neúspěšně. V 19. století zažila Káhira další veliký rozkvět za vlády místodržitele Muhammada Aliho a jeho následovníků. Tento turecký důstojník albánského původu se chopil moci v Egyptě, a přestože formálně uznával osmanskou nadvládu, ve skutečnosti vytvořil z Egypta nezávislý stát. Nakonec však Egypt ovládli Britové. Formální nezávislost na Velké Británii získal Egypt v roce 1922, ve skutečnosti si však Britové udrželi v Egyptě silný vliv až do roku 1956

I dnes je Káhira (a celý Egypt vůbec) pokládána za srdce arabského světa. Egypt je daleko nejlidnatější arabskou zemí (má zhruba 75 milionů obyvatel) a Káhira je největším městem arabského světa. Je i střediskem arabské vzdělanosti. Univerzita al-Azhar je obrovskou autoritou nejen z náboženského, ale i z jazykového a kulturního hlediska. Arabština má mnoho variant, ale egyptská arabština je většinou považována za hlavní arabský dialekt. Egypt má navíc strategickou polohu. Suezský kanál je mimořádně důležitý pro námořní dopravu. Egypt navíc leží na dvou světadílech a je jakýmsi mostem mezi Araby asijskými a Araby žijícími v severní Africe.

Stará Káhira

V Káhiře jsme strávili celkem čtyři celé dny, když nepočítám výlet k pyramidám v Gíze. Je tu k vidění tak mnoho věcí, že jsme zdaleka neviděli všechno, takže se omezím na popis toho, co jsme navštívili.

První den jsme přiletěli do Káhiry. Podařilo se nám najít ten správný autobus z letiště do centra. Stál sympatických 0,50 EL (1 EL - egyptská libra - byla v roce 2000 10 Kč). Našli jsme i z Lonely Planet vytipovaný hotel Dahab. Cenu na osobu a den jsme usmlouvali na 15 EL. Musím tedy říci, že hotel Dahab se mi líbil. Ne že by vybavení bylo něco extra, ale byl tu především klid! To je to, co člověk nejvíce ocení po celodenním pobytu ve „válečné zóně“ jménem Káhira. Hotel byl umístěn na střeše, bylo tu celkem ticho, obsluha příjemná, ceny mírné. Navíc je to téměř v centru. Prima! Ubytovali jsme se a vyrazili do města.

„Welcome to Egypt, welcome to Egypt!“ Tuhle větu jsme slyšeli asi tisíckrát. Většinou ji na nás pokřikovali prodavači čehokoli, ale i obyčejní lidé, kteří po nás nic nechtěli, jí používali hodně často.

Vlastně jsme toho za první den moc nestihli. Nejdříve jsme navštívili citadelu s velikou a nádhernou mešitou Muhammada Aliho. Původně to tedy vypadalo jednoduše a nenáročně - nasedneme do toho a toho autobusu a pojedeme až k mešitě. Jenže narvat se v šesti lidech do přeplněného autobusu káhirské MHD je prostě nemožné, alespoň pro Evropany. Takže jsme se k citadele vydali po svých. Pak jsme shlédli starobylou hliněnou mešitu Ibn Tulún (deváté století). Mešita zajímavá, ale v zoufalém stavu. A její okolí je jedna velká chudinská čtvrť. A nakonec jsme byli k večeru víceméně nedobrovolně nakupovat cigarety a alkohol. Alkohol Egypťané nesmí běžně nakupovat a prodává se jen v obchodech pro cizince, takže nás naši noví „přátelé“ z hotelu ukecali (v rámci „slevy“ za ubytování tuším), abychom pro ně nakoupili v jakémsi místním „duty free shopu“. Místní duty free shopy trochu připomínaly naše tuzexy za bolševika, jsou to jakási střediska pokoutního obchodu. Všude místní vexláci nebo něco na ten způsob a pak také další západní turisté - kavky jako my, co sedly na lep a šly rovněž nakupovat pro své egyptské „přátele“. Welcome to Egypt!

Druhý den jsme si ráno prohlédli Egyptské muzeum, To je přímo v centru vedle náměstí Midan Tahrir a i když nejsem zrovna nadšený návštěvník muzeí a galerií, tohle určitě nevynechejte. Egyptské muzeum je plné nesčíslných exponátů pocházející z doby starověkého Egypta. Zlatým hřebem je sekce předmětů, nalezených v Tutanchamonově hrobce, včetně slavné zlaté masky. Odsud jsme pak vyrazili na výlet k pyramidám do Gízy a strávili tam větší část dne.

Třetího dne jsme se rozhodli, že se podíváme do mešity al-Azhar. V průvodci jsme sice našli, že sem jede linka metra, ale průvodce byl jaksi napřed před skutečností a linka metra se ukázala být teprve ve výstavbě. Svezli jsme se tedy metrem pouze kousek a zbytek došli pěšky. Káhirské metro stojí za zmínku. Především je to jedna z mála prostor, kde je docela čisto. Nastoupili jsme do vagónu. Nikde skoro žádní lidé, jen pár ženských! Byli jsme ale hned slušně vyvedeni, že se jedná o vagón pouze pro dámy! Naše kamarádka Melánie si tedy jela v poloprázdném vagóně a my ostatní jsme se nacpali do podstatně plnějšího vagónu následujícího.

Cesta z metra k mešitě (a zároveň univerzitě) al-Azhar vypadá na mapě jako docela krátká a příjemná procházka. Krátká vzdálenost to tedy celkem je. ale probít se přeplněnou ulicí až k mešitě nám chvíli trvalo. Nakonec jsme se těmi davy, hlukem a špínou úspěšně prodrali a vstoupili do mešity. Mešita al-Azhar, to je zázrak! Zvláště když sem dorazíte z odpolední káhirské dopravní špičky. Je tu ticho! Je tu čisto, dlaždice jsou čerstvě umyté a úplně se blyští. V Káhiře oáza klidu, míru a pokoje, určitě navštivte! A i architektonicky je to zajímavá budova, s pěknými minarety. A jelikož je to nejen mešita, ale i univerzita, v jedné z místností normálně probíhala výuka.

To jsme toho tedy za celé dva dny v Káhiře moc nestihli! No občas jsme se také někde najedli, poseděli, odpočinuli si a večer na střeš hotelu popíjeli, klábosili a tak. Jak říkám, Káhira je náročná.

Z Káhiry jsme odjeli poznávat i jiné egyptské pamětihodnosti a vrátili jsme se sem až po dvou týdnech. Třetí den ve městě jsme strávili hlavně v bazaru Khan al-Khalili. Ten je fakt obrovský! Nakoupili jsme tu nějaké drobnosti, jako například trička, ibiškový čaj, koření, kávu, pojedli místních pouličních specialit (játra v chlebu byla v zásadě dobrá, ale vytekl z nich nakonec asi hektolitr tuku, což bylo vzhledem k faktu, že mi tuto pochoutku zabalili do novin, docela nepříjemné). Místní by nám samozřejmě nejraději prodali „velice výhodně“ celý bazar. Zvláště pán, co prodával parfémy, se hodně snažil (neúspěšně).

Poslední den v Káhiře jsme každý z naší šestice strávili individuálně. Někdo nakupoval, někdo se jel podívat do Gízy, a my s Melánií jsme vyrazili do koptského města. To je tzv. stará Káhira, kde bylo docela významné středisko už v 7. století, těsně po ovládnutí Egypta Araby. Nachází se tu nejstarší egyptská mešita ze 7. století, hlavně je tu ale docela dost křesťanských kostelů. V Egyptě žije asi 10 % křesťanů, kteří se hlásí převážně ke koptské církvi, jedné z nejstarších křesťanských církví vůbec. Koptové mluví v civilním životě arabsky, ale jejich posvátná liturgická řeč je koptština, poslední vývojové stadium starověké egyptštiny. Byla zrovna neděle a spousty místních křesťanů zaplnilo místní krásné kostely.

Za poslední peníze jsme se pak napráskali v MacDonaldu. Po mnoha dnech konečně klasická euroamerická globalizovaná strava! Pár místních dětí doslova hltalo pohledem spolu se mnou, skrze sklo výlohy - dovnitř je ochranka nepustila.

A pak už jen cesta na letiště. Zvláštní pocity. První den v Káhiře jsem měl pocit, že se z ní zblázním. A teď se mi po ní bude stýskat. Tolik věcí jsem tu neviděl. Musím se sem podívat ještě někdy jindy…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Napoleon stáří pyramid lehce podcenil, ve skutečnosti jsou staré kolem 45 století. A jeho egyptská výprava dopadla po počátečních oslnivých vojenských úspěších neslavně a Napoleon z Egypta nakonec uprchl. Ale egyptské tažení mělo nesmírný vědecký význam. Z Egypta byla mimo jiné přivezena slavná Rosettská deska, na jejímž základě geniální francouzský učenec Jean-François Champollion rozluštil v roce 1822 egyptské hieroglyfy. Napoleonovou výpravou začal systematický zájem Evropanů o Egypt, který trvá dodnes. A snad žádné jiné egyptské stavby nevzbuzují v člověku tolik emocí, jako pyramidy v Gíze.

Pyramidy v Gíze

V Egyptě se vyskytuje pyramid několik desítek. První pyramidu si nechal postavit první panovník Staré říše, farao Džoser, v Sakkaře. Postavil ji pro něj stavitel Imhotep, první architekt ve světových dějinách, kterého známe jménem. Pyramida v Sakkáře byla ještě stupňovitá a „jen“ 61 metrů vysoká a byla dokončena asi kolem roku roku 2650 př.n.l. Asi 100 let po Džoserovi se panovníci čtvrté dynastie rozhodli, že postaví stavby ještě mnohem monumentálnější. A tak se stalo. Pouze tři pyramidy v Gíze jsou většinou považovány za první div světa. A na světe asi neexistuje stavba (snad s výjimkou Velké čínské zdi), která by člověka tak uchvacovala svými rozměry, jako jsou právě tři kamenné zázraky v Gíze.

Největší egyptskou pyramidou je Cheopsova (Chufuova) pyramida. Dnes má výšku 137,5 metrů, ale původně byla o rovných 10 metrů vyšší. V průběhu tisíciletí totiž přišla o svojí špičku a na vrcholu se tak utvořila malá plošinka. Dříve se dalo vylézt na její vrchol a mnoho odvážlivců zde dokonce přespalo, aby se ráno mohlo kochat pohledem na východ slunce. Za druhé světové války tu dokonce byla Brity zřízena protiletecká pozorovatelna. Jak ale turistů v Egyptě přibývalo, docházelo k ničení pyramidy a také ke smrtelným úrazům (pyramida je opravdu docela strmá!), takže egyptská vláda logicky lezení na pyramidu zakázala.

Půdorys pyramidy je (na rozdíl od obdélníkovité pyramidy v Sakkáře) dokonalý čtverec o straně 230 metrů. I tento rozměr byl ve starověku delší, a to o dva metry. Takže obvod stavby je téměř celý jeden kilometr! Na její stavbu bylo použito celkem dva a čtvrt milionu kamenných kvádrů, vážících v průměru okolo dva a půl tuny. Stavbu stavěli pravděpodobně svobodní rolníci, když zrovna neprobíhaly zemědělské práce, protože se jednalo o stavbu posvátnou, a proto se nehodilo použít k ní otroky. Jakou se však přesně stavělo technologií, o to se dodnes vedou spory. Jisté je, že Egypťané znali páku, nakloněnou rovinu a kladku, na stavbě tedy musely dělat desítky tisíc lidí mnoho let. Uprostřed pyramidy jsou pak tři pohřební komory. V jedné z nich byl pohřben farao s nádhernou pohřební výbavou. Bohužel všechny pyramidy byly vykradeny již ve starověku.

Chefrénova (Rachefova) pyramida už není zdaleka tak obdivovaná. Dokonce se najdou i tací, co za div světa považují pouze pyramidu Cheopsovu. Což je dost podivné, protože v současnosti je Chefrénova pyramida jen o jeden metr nižší než Cheopsova. Má 136,5 metru (původně 143,5 metru) a strana měří 215 metrů. Zachovaly se na ní i zbytky původního obložení a hlavně - Chefrénova pyramida vypadá z většiny pohledů vyšší než Cheopsova, protože z celé trojice leží uprostřed a je mírně vyvýšena nad ostatní. Navíc její sklon je o trochu strmější než u Cheopsovy pyramidy. U Chefrénovy pyramidy pak leží další egyptská záhada, velká sfinga. Ta byla vytesána do velkého kamenného bloku a zobrazuje bytost se lvím tělem a hlavou člověka. Její délka je 70 metrů a výška 20 metrů. Kdysi byla celá zasypána pískem a čouhala jí jen hlava, dnes je odkryta prakticky celá. Pravděpodobně zobrazuje samotného faraona Rachefa.

Mykerínova (Menkaurého) pyramida se krčí vedle svých obrovských sousedů téměř jako trpaslík - její výška je „pouhých“ 66,5 metru a strana 108 metrů. Pořád je tedy vyšší než petřínská rozhledna a kdyby stála sama někde jinde, určitě by byla obletována davy nadšenců, ale v Gíze už se většina turistů ani nenamáhá dojít až k ní a spěchá do svých klimatizovaných autobusů. Nicméně žádný faraon po Mykerínovi už tak vysokou pyramidu nepostavil.

Kromě tří velkých pyramid a Sfingy se v okolí nachází i zbytky dalších staveb, zejména malé pyramidy, určené pro faraonovy manželky a zbytky zádušního chrámu.

Na velbloudech k pyramidám

Pyramidy jsou samozřejmě pro turistu v Káhiře turistickým tahákem číslo jedna. Administrativně je sice Gíza samostatným městem a má asi 3 miliony obyvatel, ale ve skutečnosti je to součást obrovské aglomerace Velké Káhiry, která čítá nějakých 20 milionů lidí. Gíza je vlastně ta část káhirské aglomerace, která leží na západním břehu Nilu. K pyramidám jsme se z centra Káhiry dostali nadvakrát - nejdříve klimatizovaným městským autobusem a pak dodávkou pro 6 osob (bylo nás šest) až téměř k pyramidám. Téměř je důležité slovo, protože hned jak jsme vylezli z dodávky, odchytnul nás místní velbloudář. Jelikož jsme stejně plánovali v Egyptě vyzkoušet jízdu na velbloudu, nedalo mu moc velkou práci nás přemluvit k výletu. Drobná potíž byla v tom, že velbloudů bylo pět a nás šest, což bylo elegantně vyřešeno tím, že dva členové výpravy jeli na velbloudu ve dvojici. Samotný velbloudář pak jel vedle nás na koni a popoháněl svého sluhu, pobíhajícího okolo.

Pyramidy leží úplně na kraji Gízy a hned za nimi začíná zástavba - proto se všechny fotografie fotí směrem do pouště, aby domy tyčící se za pyramidami, nekazily celkový dojem. My jsme na velbloudech zamířili k pyramidám přesně z opačného směru, než šel hlavní nápor turistů. Ti se většinou přivalí ve svých klimatizovaných autobusech až téměř k Cheopsově pyramidě, kdežto my jsme přicválali nejdříve k pyramidě nejmenší, Mykerínově. Do pyramidy se dalo i vlézt - a kdo by se nechtěl podívat do vnitřku pyramidy, že? Takže jsme tam vlezli také a byli zklamáni. Chodba do pyramidy je tak nízká, že jsem se přes veškerou opatrnost několikrát praštil do hlavy. Navíc je chodba také dost úzká a dovnitř se valil souvislý proud lidí, kteří se nesnadno vyhýbali těm, co chvátali nahoru. Vzduch v chodbě i v samotné pohřební komoře byl téměř nedýchatelný. A uvnitř - nic! Ani mě nemrzelo, že jsem si na to nic nevzal foťák, s kterým mě dovnitř za žádnou cenu nechtěli pustit, takže jsem ho svěřil do opatrování strážci u vchodu.

Nevýhodou výletu s velbloudářem bylo to, že jsme se pořádně nedostali k druhým dvěma pyramidám, které jsme viděli pouze zdálky. Zajeli jsme ale alespoň ke Sfinze. Stavba je to určitě zajímavá, ale Sfinga je napůl jakoby zapuštěná do země, odkud byla dříve vykopána, takže abyste udělali klasický nádherný záběr monumentální sochy s pyramidou v pozadí, musíte dlouho hledat vhodný záběr a fotit z podhledu.

Okolo pyramid je prostor hlídán policisty na velbloudech, kteří kontrolovali i našeho velbloudáře, jestli má povolení ke svým službám. Vše proběhlo v pořádku a vyrazili jsme zpět. Při nasedání na velblouda se mi podařil drobný incident - jelikož jsem byl moc iniciativní a chtěl nasednout dříve než dal velbloudář pokyn, velbloud s sebou nečekaně trhnul a já se svalil do písku. Byl jsem pak náležitě poučen, že velbloudi jsou tímto způsobem záměrně vycvičeni, takže ani případný zloděj velbloudů by zřejmě na zvířeti daleko nedojel.

Celkově nás výlet na jednu osobu přišel na 40 egyptských liber, (tj. v roce 2000 asi 400 Kč), včetně vstupu do Mykerínovy pyramidy. Ta mě lehce zklamala a neměli jsme bohužel čas objet všechny pyramidy a zastavit se u každé (nezdá se to, ale okruh okolo pyramid zase tak krátký není). Samotná jízda na velbloudech však stála zato a výlet to byl vpravdě stylový!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Luxor

Luxor (arabsky Al Uqsur) leží na Nilu, asi 700 kilometrů na jih od Káhiry a 200 kilometrů na sever od Asuánu. Samotný moderní Luxor je středně velké, prašné a nevzhledné město. Má však pěknou polohu na březích Nilu a hlavně - v Luxoru a okolí je mnoho zajímavých historických míst, která musíte vidět!

Starověký Veset

Ve starověku leželo na místě dnešního Luxoru město Veset. Byl hlavním městem Egypta v období Střední (2000-1800 př.n.l.) a Nové říše (1540 - 1080 př.n.l.), tedy v době největší slávy a rozmachu starověkého egyptského státu. Řekové říkali tomuto městu Théby (je nutno ovšem odlišovat egyptské Théby alias Veset od Théb řeckých v samotném Řecku). Veset ležel v horním Egyptě, daleko od Středozemního moře, a byl tedy daleko méně vystaven útokům jiných národů, přicházejících obvykle z východu či z moře do oblasti úrodné nilské delty.

Faraóni postupně rezignovali na stavbu obrovských pyramid, které sice vypadají efektně a budí úžas, avšak svůj hlavní cíl, uchránit faraonovu mumii před zhanobením a jeho hrobku před vyloupením, nesplnily. Všechny pyramidy byly vyloupeny již ve starověku. Proto se egyptští vládcové rozhodli, že svoje ostatky složí v hrobech méně okázalých, zato však lépe střežených. Vybrali si k tomuto účelu pusté pouštní údolí nedaleko Vesetu, kde bylo pohřbeny desítky faraonů ve skalních hrobech. Díky tomu získalo toto místo dosti přiléhavý název Údolí králů. Ani méně nápadné hroby, střežené egyptskými kněžími, nesplnily ovšem svůj hlavní účel a celou historii, od starověku až do dob nedávno minulých, byly pro zloděje obrovským lákadlem. Kněžím se sice většinou podařilo mumie faraonů přemístit tajně do odlehlých jeskynních prostor, do 20. století však byly všechny hroby v Údolí králů vykradeny. Až na jeden…

Údolí králů

4. listopadu 1922 došlo v Údolí králů k pravděpodobně nejslavnějšímu objevu v dějinách archeologie. Britský archeolog Howard Carter objevil po pěti letech bezvýsledné práce, kdy už se v podstatě chystal svou neúspěšnou misi zakončit a odjet domů, téměř neporušenou hrobku faraona Tutanchamona. Tento politicky zcela bezvýznamný panovník byl pravděpodobně synem faraona Achnatona (Achnaton vládnul asi v letech 1365 - 1347 př.n.l.), známého především svojí náboženskou reformou, kdy se pokusil zrušit dosavadní egyptské náboženství a nahradit ho kultem jediného slunečního boha Atona.

Za své krátké vlády (asi 1347 - 1337 př.n.l.) nevykonal Tutanchamon nic pozoruhodného a zemřel ve věku kolem 20 let (možná byl zavražděn). Málokomu z nás se ovšem, na rozdíl od Tutanchamona, poštěstí, aby se proslavil tři a čtvrt tisíciletí po své smrti. V jeho hrobce bylo nalezeno obrovské bohatství. Hrobka byla doslova napěchovaná zlatem a dalšími cennostmi. Ovšem historická cena těchto předmětů je prakticky nevyčíslitelná. Veškerou pohřební výbavu tohoto vládce si můžete prohlédnout v Egyptském muzeu v Káhiře, kde zabírá několik místností. Vyklízení, inventarizace a stěhování výbavy z faraonovy hrobky trvalo celých osm let!

Celkově bylo v Údolí králů objeveno 62 hrobek. Některé byly vytesány až 100 metrů hluboko do skály. Kromě Tutanchamónovy hrobky byly sice všechny vyloupeny, avšak většinou se zachovala krásná výzdoba na skalních stěnách uvnitř hrobek, takže jejich návštěva je určitě hodně zajímavá (rozhodně zajímavější než prohlídka pohřebních komor uvnitř pyramid v Gíze, kde toho mnoho pozoruhodného neuvidíte).

Z Luxoru jsme se přepravili na druhý břeh lodí (cena 1 EL, 1 egyptská libra byla v roce 2000 zhruba 10 Kč) a potom taxíkem za 4 EL na osobu do samotného Údolí králů, které je vzdáleno od Nilu asi 8 kilometrů. Vstupné do samotného Údolí králů stálo celkem přijatelných 10 EL a platilo do 3 hrobů dle výběru (s výjimkou Tutanchamónova ovšem, protože do toho samotného stálo vstupné mnohonásobně více). Které tři hroby navštívíte, bylo zcela na nás. Před každým hrobem stál strážce a při návštěvě „jeho“ objektu Vám utrhl jeden roh lístku. Pokud jste ovšem chtěli vidět za cenu jednoho lístku více hrobů než tři, šli naštěstí strážci uplatit. Peníze odmítli (kdyby je u nich našli, byli by okamžitě propuštěni a na egyptské poměry je práce hlídače v turistických objektech mimořádně lukrativní). Za několik propisek či zapalovačů však přimhouřili oko a „zapomněli“ nám utrhnout roh lístku, takže jsme nakonec hrobů viděli asi sedm. Nejvíc se nám líbil hrob Ramsese VI. (nejhezčí výzdoba na stěnách) a Thutmóse IV. (nejhlubší skalní chodba).

V době naší návštěvy (18. listopadu) bylo docela horko, ale dalo se to vydržet. V žádném případě není možné se v této oblasti pohybovat v létě - teploty šplhají vysoko přes 40°C!

Chrám královny Hatšepsovet

Nedaleko od Údolí králů je i chrám královny Hatšepsovet (Hatšepsut). V Údolí králů jsme „stopli“ autobus s českými turisty, kteří nás hodili několik kilometrů k odbočce, z které už to bylo do chrámu jen asi jeden kilometr. Chrám je ovšem lehce dosažitelný i zkratkou z Údolí králů přes skalní hřeben po uzoučké stezce.

Zádušní chrám si nechala zmíněná panovnice postavit, aby měla kde spočinout po smrti. Žena tehdy ve starověkém Egyptě samostatně vládnout nesměla a Hatšepsovet původně vládla pouze jako regentka za svého nedospělého syna Thutmose III. Když však její syn dospěl, odmítla mu předat vládu. Opřela se přitom o údajnou věštbu samotného boha Amona (Amonovi kněží se na tomto státním převratu podíleli rozhodující měrou). Vládla samostatně přes 20 let (asi 1490 - 1468 př.n.l.). Nakonec se jejímu synovi podařilo jí v roce 1468 př.n.l. přece jenom svrhnout, načež nechal jméno svojí matky vymazat ze všech nápisů a dal rozbít i její sochy. Její chrám však zůstal zachován až do dnešních dnů. Bez ohledu na tyto rodinné „rozmíšky“ vládla však Hatšepsovet i její syn moudře a za Thutmose III. dokonce dosáhl starověký Egypt největší rozlohy ve své historii).

17. listopadu 1997 zaútočili na nádvoří chrámu královny Hatšepsovet islámští radikálové. Cíleným útokem proti zahraničním turistům chtěli poškodit egyptskou vládu, pro kterou jsou příjmy z turistického ruchu významnou položkou ve státním rozpočtu. Celkem zahynulo 58 turistů (nejvíce jich bylo ze Švýcarska a z Německa) a 10 Egypťanů (včetně dvou policistů a šesti teroristů). Tento útok skutečně odradil mnoho lidí od návštěvy Egypta a v době naší návštěvy, přesně tři roky a jeden den po útoku, zde bylo turistů stále mnohem méně než před útokem. Po pravdě řečeno samotný chrám nás docela zklamal, vevnitř není vidět o moc víc než zvenku.

Memnónovy kolosy

Memnónovy kolosy jsou dvě asi dvacetimetrové kamenné sochy představující faraona Amenhotepa III. Kámen na ně byl dopraven po Nilu až z lomů v Dolním Egyptě, vzdálených nějakých 600 kilometrů odsud. Původně tvořily sochy součást chrámového komplexu, který se bohužel nedochoval. Memnónovy kolosy stojí rovněž na západním břehu Nilu. Zastavili jsme se u nich na zpáteční cestě z chrámu královny Hatšepsovet. No malé nejsou, ale na fotkách vypadají mnohem mohutnější než ve skutečnosti - musí se fotit z vhodného úhlu.

Luxorské chrámy

V samotném Luxoru jsou vlastně chrámy dva. A oba dva byly zasvěceny nejvyššímu egyptskému božstvu, Amonovi. Kněží boha Amona měli ve starověkém Egyptě mimořádné postavení a jejich moc se nepodařilo zlomit ani faraonovi - reformátorovi, Achnatonovi.

Větší z obou chrámů se nachází v Karnaku, což je dnes na předměstí Luxoru, asi 3 kilometry od centra (toto vzdálenost jsme zcela masňácky absolvovali koňským povozem - cena byla ovšem příznivá - 3 EL za 6 lidí). Tento chrám začal být budován už během období Střední říše a stavěl se téměř dva tisíce let. Nejednalo se vlastně o pouhý chrám, nýbrž o celé velké chrámové město. I když se z něj zachovala jen menší část, pořád zabírá chrámový okrsek plochu 650 x 550 metrů. Karnak je daleko největší egyptský chrám a jeden z největších chrámů na světě.

Hlavní sloupová síň je velká 100 x 50 metrů, tedy asi jako fotbalové hřiště. Je v ní celkem 134 sloupů, z nichž nejvyšší měří 23 metrů. Na sloupech a stěnách chrámu jsou hezky vytesané hieroglyfy. Chrám je velice pěkný a na pohled se jedná o impozantní dílo. Jeho rozměry jsou ovšem tak velké, že se nedá ani pořádně vyfotit. Abyste plně ocenili jeho rozměry, musíte ho prostě navštívit.

Menší Amonův chrám leží přímo v centru Luxoru, takže většinou se o obou chrámech mluví jako o karnackém a luxorském chrámu. Sám o sobě je moc pěkný, ale ve srovnání s karnackým je mnohem menší, takže jsme již neobětovali další peníze za jeho návštěvu. Chrám ale můžete obdivovat i zvenku. Nejhezčí pohled se vám naskytne večer, kdy je chrám hezky nasvícen.

V Luxoru jsme kromě návštěvy zmíněných památek absolvovali i krátkou projížďku felukou (tradiční místní plachetnicí) po Nilu. Hodinová projížďka pro šest lidí přišla na 12 EL. Celkem hravě jsme se dostali ke druhému břehu. Pak však nastalo úplné bezvětří a naši dva lodivodové museli zpátky do Luxoru doveslovat. Koncem dne jsme sledovali krásný západ slunce nad Nilem, po kterém plulo spoustu lodí, od malých člunů a feluk až po obrovské plovoucí lodě-hotely.

Celkově na mě z celého pobytu v Luxoru a okolí zapůsobilo nejvíce Údolí králů. Chrám v Karnaku byl také pěkný, naopak chrám královny Hatšepsovet a Memnónovy kolosy mě celkem zklamaly. Návštěvu Luxoru ale rozhodně nevynechejte. Mnoho turistů jede do Egypta hlavně k moři (Hurghada apod.) a často absolvují jeden fakultativní zájezd. Většinou dostanou na výběr - buď Káhiru (a pyramidy), nebo Luxor. Z mého pohledu Luxor je jednoznačně lepší volba. Na druhou stranu - vykládejte někomu, že jste byli v Egyptě a neviděli jste pyramidy…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Egyptské oázy

Na Sahaře je vedro! Teploty v létě tu běžně přesahují magických 50°C ve stínu. Hledat stín na Sahaře je ovšem celkem bezvýsledná činnost. V roce 1922 byla v Azíziji, v severozápadní Libyi na okraji Sahary, naměřena teplota 58°C, což je dodnes nepřekonaná nevyšší absolutní naměřená teplota na světě.

Na Sahaře jsou ale obrovské rozdíly teplot během dne. Díky stálé oblasti vysokého tlaku vzduchu je zde neustále jasná obloha, a tak se přes noc povrch pouště rychle ochlazuje a k ránu je poměrně chladno. Není výjimkou, že teploty mohou klesnout i lehce pod bod mrazu! Na Sahaře byl naměřen i absolutní světový rekord v rozdílu teplot během jednoho dne. U severoalžírského Ouargly bylo naměřeno přes den +52,7°C a -6,9°C v noci. Můžete tak umřít žízní i zmrznout během jediného dne.

Západní poušť

Drtivou většinu egyptského území tvoří poušť. Na západ od Nilu se rozkládá Západní poušť, někdy též zvaná Libyjská poušť. Na východ od Nilu se pak nachází Východní neboli Arabská poušť. Poušť (arabsky sahrá - odtud název Sahara), pokrývá 96 % rozlohy Egypta! Zbylá čtyři procenta připadají na zemědělskou půdu, zástavbu a vodní plochy. Téměř všichni obyvatelé Egypta žijí v nilském údolí nebo v nilské deltě. Jen nepatrný zlomek ze 75 milionů Egypťanů obývá i přístavy na jinak pustém pobřeží (nejznámější je Hurghada na pobřeží Rudého moře) a oázy.

Oázu si většinou představujeme poněkud romanticky jak shluk palem, pár beduínských stanů a pramen v poušti. Ve skutečnosti tvoří oázy plošně poměrně velká území. Nejznámější oáza je asi Fajjúm, známá již ve starověku. Leží v ní veliké jezero. Tato oáza je ovšem dost netypická, protože je napájena vodou přímo z Nilu.

Ostatní oázy jsou roztroušeny hlavně v Západní poušti. Tyto oázy jsou na rozdíl od Fajjúmu závislé na podzemní vodě, která zde vyvěrá na povrch. Pod Saharou jsou totiž místy obrovské zásoby podzemní vody, která se zde naakumulovala během poslední doby ledové - pro Saharu se používá též název doba dešťová, protože tehdy zde panovalo vlhké a příjemné klima a na Sahaře byly lesy a louky. Jakmile se oteplilo, znamenalo to postupné vysušení celé oblasti a vznik pouště. Dnes, v souvislosti s globálním oteplováním, dochází k další desertifikaci - rozšiřování pouští, v tomto případě směrem na jih, do pásma Sahelu. Člověk pak desertifikaci nevhodným obděláváním půdy a pastevectvím ještě urychluje.

My jsme se vydali do dvou oáz Západní pouště - do Farafry a Dachly, cestou jsme projížděli další dvě - Baháríji a Chargu.

Jako typickou oázu si vezměme například Dachlu. Tato oáza se skládá ze sedmi měst či osad. Vzdálenost mezi nejvzdálenějšími z nich je asi 50 kilometrů. Každá osada má vlastní zdroj pitné vody - prameny a studny. Vodou jsou zavlažovány palmové háje i políčka s obilím, zeleninou a dalšími zemědělskými produkty. Kousek za vesnicí ale začíná poušť a další vesnice s dalším pramenem je třeba o deset kilometrů dále. Pokud bychom tedy přirovnali k Saharu k moři, pak oázy by - spíše než jednotlivými ostrovy - byly souostrovími v jinak nedohledném oceánu. Ještě mnohem větším „souostrovím“ je oáza Charga - ta má na délku zhruba 100 kilometrů a osad a měst mnohem více než Dachla.

Za prezidenta Sadata se vláda v sedmdesátých letech dvacátého století rozhodla částečně řešit narůstající přelidnění nilské oblasti mimo jiné tím, že začala v oázách Západní pouště mohutnou výstavbu nových bytů s cílem přestěhovat sem část obyvatelstva od Nilu. K velkému zklamání vládních úřadů se však Egypťané do oáz nijak radostně nehrnuli a výsledek zdaleka nenaplnil očekávání. Lidé se raději nadále tísní na úzkém úrodném pruhu země kolem Nilu, než aby se dobrovolně nastěhovali do pouště. Možná je to tak ale dobře, protože díky tomu alespoň část staré romantiky z pouště dosud nevyprchala.

My jsme navštívili Egypt v roce 2000. V Egyptě tehdy moc turistů nebylo. V roce 1997 totiž došlo poblíž Luxoru k teroristickému útoku, který si vyžádal desítky obětí z řad zahraničních návštěvníků. V roce 1999 pak byl spáchán neúspěšný atentát na prezidenta Mubaraka. Oba činy byly dílem islámských fundamentalistů. kteří se cíleně zaměřují zejména na zahraniční turisty, aby je odradili od návštěvy Egypta. Vědí totiž, že turistika je jedním z pilířů egyptské ekonomiky a snaží se oslabit vládu tím, že ji odstřihnou od příjmů z turistického ruchu.

Všechny čtyři největší oázy Západní pouště, Baháríji, Farafru, Dachlu a Chargu, spojuje až překvapivě kvalitní silnice (kam se hrabou naše rozbité okresky!), která vytváří v poušti mnohasetkilometrový okruh, který začíná v Káhiře a končí v Asijútu na Nilu. Turistů bylo v roce 2000 na poušti opravdu málo. Část mých přátel navštívila ta samá místa o pouhé tři roky později a nestačili se divit - v místech, kde jsme před pouhými třemi lety potkali jen pár baťůžkářů víceméně dobrodružné povahy, parkovaly po třech letech řady luxusních klimatizovaných autobusů chrlících denně stovky návštěvníků. Tento článek lze brát proto jako téměř historickou výpověď. Městečka a vesnice v oázách se každým rokem mění, ale krása okolní pouště určitě nezmizela.

Do pouště!

V Egyptě jsme strávili celkem 17 dní. Samozřejmě že jsme prolezli spoustu památek, navštívili bazary a mešity a vykoupali se v moři, ale jako zpestření jsme zařadili do programu i oázy v poušti.

Upřímně řečeno, po návštěvě Íránu a Pákistánu, kde jsme pouští projížděli stovky kilometrů, jsem toho mnoho neočekával. Poušť v jihovýchodním Íránu a jihozápadním Pákistánu je k uzoufání nudná krajina. Místy rovná, místy hornatá, ale nekonečně fádní. Sahara v Egyptě mě ale mile překvapila. Krajina zde - tedy v místech, kterými jsme projížděli my - není vůbec jednotvárná. Naopak, při cestě autobusem můžete sledovat, jak Západní poušť velmi často mění svoji podobu. Někdy je rovinatá, ale najednou se na obzoru objeví nádherné skalní útvary jak z divokého západu. Jindy zase zahlédnete stolové hory, bílé či černé balvany, písečné duny či vesničku v oáze. Zkrátka - žádná nuda se nekonala.

Poušť jsme navštívili v listopadu, což se ukázalo jako mimořádně příhodné období. V létě, kdy je na sluníčku nějakých sedmdesát až osmdesát stupňů, se toho venku moc nachodit nedá. V prosinci až únoru je zase mnohem větší šance, že k ránu vám bude pořádná zima. Což jsme vzhledem k tomu, že jsme se chystali spát i pod širákem, nehodlali riskovat. V listopadu ale bylo přes den nějakých 25-30°C a k ránu spadla teplota na nějakých deset stupňů. Takže celkem ideální a příjemné letní počasí.

Farafra a Bílá poušť

Z Káhiry je to do oázy Farafra zhruba 500 kilometrů jízdy po kvalitní pouštní silnici. Že je Egypt ve srovnání s Českou republikou chudá země? To nepochybně, ale co se týče kvality hlavních silničních tahů, tak za Egyptem výrazně zaostáváme. Luxusní autobus, kterým jsme z Káhiry vyjeli v sedm hodin večer, urazil celou vzdálenost za pouhých 6,5 hodiny! Cestou jsme projeli oázou Baháríja, z které jsme toho ovšem v noci moc neviděli.

Farafra je ve srovnání s ostatními třemi oázami pouštního okruhu daleko nejmenší. Tvoří ji pouhá jedna osada - Farafra. V okolí se pak nachází několik dalších míst s prameny, kde však není stálé osídlení. Takže žádné souostroví, nýbrž jeden malý ostrůvek v poušti.

Ve Farafře jsme vystoupili z autobusu v půl druhé po půlnoci. Prohodili jsme tu pár slov s Čechy, kteří právě Farafru opouštěli a pokračoval dál autobusem, kterým jsme přijeli. My jsme se natáhli kousek od silnice za nedalekou zídku na karimatky a strávili svou první noc v poušti pod širákem.

Druhý den ráno jsme prozkoumali jeden menší zelený ostrůvek kousek od vesnice. Bylo tu jen pár palem a zbytky rozpadajících se zdí. Na oběd jsme zašli do jediné místní restaurace (v roce 2000 tam skutečně byla jen jedna!!! V Roce 2003 už jich tam bylo spoustu a dnes jich bude patrně ještě mnohem víc). Velmi dobře jsme se najedli, dali jsme si kuře, rýži, fazole, olivy a chleba a zaplatili 7 EL (egyptských liber) za osobu. Egyptská libra byla tehdy kolem 10 Kč. Dnes budou ceny určitě vyšší, ale na druhou stranu dnes je kurs 1 EL = 3,25 Kč (listopad 2007 - viz teletext ČT - strana 506 - kursy měn turistických zemí), takže celkově by dnes pro nás mělo být v Egyptě o něco levněji.

Hned po obědě v restauraci jsme začali „obchodní jednání“. Naším hlavním cílem ve Farafře byla návštěva nedaleké Bílé pouště, kde jsme chtěli přespat a druhý den se vrátit zpět do Farafry. Museli jsme si tedy zajistit dopravu. Nakonec se nám s pomocí majitele restaurace podařilo s místním chlapíkem dojednat odvoz. Odpoledne nás vezme do pouště, tam nás vyklopí, a ráno (doufejme) se pro nás zase vrátí a odveze nás zpátky. Cena byla dohodnuta pro 6 lidí na 120 EL, čili 20 EL (200 Kč) na osobu.

S plným žaludkem a pocitem dobře vykonané práce jsme se odpoledne vydali na krátkou procházku oázou (palmy, hrající si děti, palmy, olivová plantáž, palmy, zavlažovací kanály, pomerančovníky, palmy…) a dorazili zpět do restaurace. V 15:00 se přiřítila domluvená dodávka. Všech šest se nás naskládalo do zadní části. Seděli jsme pod plachtou na lavicích, zadek auta byl odkrytý. Zpočátku to byla příjemná jízda. Seděl jsem na kraji hned u postranice, jeli jsme po silnici a příjemně pofukovalo. Pak však řidič znenadání odbočil na sotva znatelnou pouštní stezku. Za silnici s pevným povrchem se to tedy označit rozhodně nedalo. Auto zvedalo mračna prachu. takže jsme vylezli ven pokrytí tenkou prašnou vrstvou. Auto odjelo a my jsme se ocitli úplně sami v Bílé poušti.

Bílá poušť je moc zajímavé místo. Svůj název získala díky krásným bílým skalním útvarům, které se tu vyskytují. Na místě, kde nás řidič zanechal, se nacházejí pěkné skály a skalní hřiby, dosahující výšky několika metrů. V dálce se pak nacházejí větší skalní útvary z téže horniny.

Jaká romantika! Slunce se sklání k západ, obzor rudne, a v podvečer dostávají jinak čistě bílé skály tajemný růžový nádech. A nikde nikdo, jen my a nekonečná poušť. Když tu - hle! - v dálce se objevuje malý pohybující se bod. Bod se zvětšuje a přibližuje. A za ním ještě další. A další! Nakonec asi tak kilometr od nás parkuje malý autobus a džípy. Ze všech vozidel vylézá nejméně 20 turistů. Přijeli akorát včas na západ slunce. Trochu komerční poušť! Po chvíli nezbytného focení ale turisté opět nasedají a odjíždí. A jsme opět sami na poušti. Jaká romantika! Ale už ne taková, pocit jedinečnosti byl invazí „vetřelců“ poněkud narušen.

Po setmění jsme si rozdělali ohýnek, popovídali jsme si, nádhera. A pak hajdy na kutě! Noc jsme strávili jen ve spacáku a karimatce pod širákem, vedle pěkného skalního útvaru. Dne našeho biologa nám v noci žádné nebezpečí ohledně hadů a štírů nehrozilo.

A nic nás skutečně neuštknulo. Ráno se trochu ochladilo, ale bylo 12°C a přes poledne 26°C, takže počasí ideální. Řidič pro nás skutečně přijel přesně v domluvený čas (vypadal spolehlivě, ale co kdyby nás tu nechal? Mobily jsme tenkrát ještě neměli a odkud jsme to včera přesně přijeli, to také nebylo v poušti moc patrné)… Ve Farafře jsme opět dobře pojedli v místní restauraci, rozloučili se a vyfotili s příjemným majitelem a jeho malou dcerkou a autobusem odjeli do další oázy, Dachly. Arabové jsou nesmírně příjemní lidé! Bohužel to ale platí jen v méně turistických místech. Naopak v Káhiře, Gíze, Luxoru a dalších turistických „highlights“ se najde spousty otrapů a dobrých „kamarádíčků“, kteří neustále vtíravě vnucují své zboží a služby všeho druhu. V poušti ještě turistů nebylo tolik a lidé byli nesmírně přátelští a přívětiví.

Dachla - nejsušší místo světa

Další naší zastávkou byla oáza Dachla (anglický přepis Dakhla), nacházející se asi 300 kilometrů od Farafry. Dachla je na rozdíl od Farafry „souostrovím“ - na mapě lze najít sedm městeček či osad, roztroušených kolem silnice na zhruba padesáti kilometrech.

Dachla má jeden světový primát - je to nejsušší místo na světě! Průměrné roční srážky jsou zde 0,5 mm ročně (stejné číslo se často udává i u nedalekého Asuánu). V praxi to znamená, že jednou za čas se přižene bouřka, zaprší a pak třeba dvacet či více let ani nekápne! Veškeré zdejší zemědělství je tedy závislé výhradně na podzemní vodě.

Naším konkrétním cílem bylo městečko El-Kasr (Al-Qasr). Trasu 270 kilometrů dlouhou zvládnul náš autobus za 3,5 hodiny. Cestou byly nádherné výhledy na okolní krajinu, kde se střídaly písečné duny, skalní plošiny a stolové hory. Ubytovali jsme se v hotelu „El-Kasr Tourist Rest House“ u sympatického majitele Mohameda. Hotýlek byl čistší a útulnější než v Káhiře a vyšel nás na 9 EL na osobu i se snídaní. A snídani, tu tedy udělal Mohamed výbornou, druhý den ráno na nás čekal falafel (cizrnové karbanátky), tvaroh, chléb, vejce, džem, okurky a rajčata…

Druhý den po snídani jsme vyrazili kousek za město, podívat se na písečné duny. Na saharské poměry asi nejsou moc velké a nebylo jich tu moc, ale nás uchvátily. Prošli jsme se bosí po příjemném jemném písečku, zaskákali si do něj a vyblbli se. Odpoledne jsme si prohlédli město. El-Kasr je malé, ale moc pěkné historické místo. Většina staveb je hliněných, včetně krásného hliněného minaretu a mešity. Z druhého minaretu vedlejší moderní mešity, kam nás pustil místní samozvaný „průvodce“ za bakšiš 1 EL na osobu, byl krásný pohled na město. Celkově středověký ráz zástavby narušuje pouze sem tam satelitní anténa či sloup elektrického vedení, jinak to tu ale vypadá úplně stejně jako ve středověku.

Ještě jsme odpoledne vyrazili za městečko hledat jakýsi pramen. Ten jsme nakonec nenašli, ale procházka to byla pěkná. Vrátili jsme se pěkně vyhládlí zpátky do hotelu, kde Mohamed zatím připravil skvělou večeři (polévku, maso s rýží, zeleninu, salát-cena 10 EL). S Mohamedem jsme si večer i dobře pokecali anglicky, udělal nám čaj a vůbec byl skvělý společník - také žije z turistů, ale chová se k nim příjemně a nevtíravě a je s ním legrace.

Od Mohameda se nám tedy další den vůbec nechtělo. Ale náš čas vymezený pro egyptské putování byl omezený a museli jsme jet dál!. Do 20 kilometrů vzdáleného Mútu jsme jeli mikrobusem. Mút je největší město oázy Dachla, není však zdaleka tak zajímavý jako malinký, ale historický El-Kasr, takže jsme se tu nezdržovali a rovnou jsme přesedli na další autobus do Asijútu. Do tohoto města na Nilu jsme pak dorazili po 424 kilometrech a 6,5 hodinách noční jízdy (cena 16 EL na osobu). Cestou nás čtyřikrát kontrolovali revizoři (!!!), takže jsme se moc nevyspali.

V Asijútu jsme vyrazili na vlakové nádraží. Hned se nás zde ujal ozbrojený policista, který se od nás kvůli naší bezpečnosti nehnul ani na krok. My jsme se v Asijútu stejně zdrželi na nádraží jen hodinu. Policista nám pomohl koupit lístky na vlak (jízdenka na cca 300 kilometrovou vzdálenost Asijút - Luxor stála 19 EL na osobu po studentské slevě). Druhá třída byla opravdu dost pohodlná, kam se hrabou České dráhy! V rámci objektivity je ovšem nutno podotknout, že v Egyptě je ještě třetí třída, kterou jezdí pouze místní, protože turistům do ní z bezpečnostních důvodů lístek ani neprodají.

Policista s námi došel až do vagonu, kde vyhodil lidi, kteří seděli na našich místech a doslova nás přímo usadil do pohodlných sedaček. Byl to celkem sympaťák, ale hodinka pod dozorem stačila - okolí Asijútu bylo údajně hlavním semeništěm teroristů a úřady měli po nedávných atentátech na turisty zřejmě nahnáno víc než my a neponechaly nic náhodě… Po čtyřech a půl hodinách pohodlné jízdy jsme dorazili do Luxoru, bájného města na Nilu.

I když musím znovu podotknout, že od návštěvy pouště jsem po íránských zkušenostech moc nečekal, Sahara a její oázy mě vyloženě nadchly. Do Egypta se většinou kvůli poušti nejezdí, ale já jsem si sám pro sebe vyhodnotil absolvovaný pouštní okruh jako nejkrásnější zážitek z celého egyptského pobytu.