Venzuela 2010
Tepuis Guyanské vysočiny
V cípu Venezuely, v oblasti nazývané Guyanská vysočina, se rozkládá pustá říše ticha, které kralují mohutné stolové hory. Oblast okouzlila spisovatele A. C. Doyleho natolik, že ji ve své fantazii zabydlil prehistorickými zvířaty a napsal o ní knihu Ztracený svět.
V cípu Venezuely, v oblasti nazývané Guyanská vysočina, se rozkládá pustá říše ticha, které kralují mohutné stolové hory. Oblast okouzlila spisovatele A. C. Doyla natolik, že ji ve své fantazii zabydlil prehistorickými zvířaty a napsal o ní knihu Ztracený svět.
Geologové oblast Guyanské vysočiny považují za jednu z nejstarších horninových formací zemského povrchu a nazývají ji štítem. V dobách, kdy v sousedních oblastech oceán mnohokrát vystřídal souš, kdy se vrásnila pohoří a vznikaly nové pánve, tento plát zemské kůry zůstával pevninou odolávající jako blok všem náporům geologických sil. Zatímco život byl v okolních oblastech několikrát zničen mořskou záplavou, na tomto pískovcovém masivu s velkým podílem křemene se mohly jeho původní formy nerušeně vyvíjet dál.
Každá ze stolových hor představuje ostrov sám pro sebe, obklopený hustým pralesem, přecházejícím do svislých skalních stěn vysokých stovky metrů. Horní plošiny, stíněné po dlouhé týdny dešťovými mraky, mají relativně studené podnebí s četnými tropickými bouřkami. Jejich povrch je různorodý, s mnoha krasovými jevy v pískovcích starých miliardu let. Nejdůležitější je, že přírodní podmínky jako sluneční záření, nadmořská výška, vlhkost ani složení půdy se valně nezměnily od vzniku celé formace před miliony let. To umožnilo vývoj mnoha endemických druhů, které rostou pouze na těch tepui, kde byly objeveny, a nikde jinde na světě. Možnost, že by zde žila prehistorická zvířata, sice doposud nikdo neprokázal, ale ani nevyvrátil.
Podle indiánských legend si nejvyšší tepui - Roraimu - vybral za svůj domov bůh zla a proto sem indiáni nesměli. První pokusy vylézt na tuto stolovou horu se datují až od 18.prosince 1884, kdy angličané E. Thurn a H. Perkins udivili svět informacemi o zvláštních rostlinách žijících pouze zde.
Už druhým dnem šlapeme La Gran Sabanou - v doslovném překladu Velkou loukou připomínající obrovskou vyschlou step. Místy je vše okolo černé a spálené díky požárům zakládaným zdejšími Indiány, pemóny. Siluety stolových hor se zhmotnily ze šedých stínů na obzoru do skalních bloků, převyšujících okolní terén zhruba o sedmset metrů. Večer si stavíme stany přímo pod Roraimou a indiánský průvodce Amancio nám ukazuje, kudy budeme další den vystupovat.
S ranním sluncem v zádech vcházíme do tmavé džungle lemující úpatí, kde jsou v hlinité stezce vymleté důlky pro ruce i nohy. Chytám se větví a metr za metrem stoupám výš. Je to pořádná dřina nejen díky horku a vlhku, ale i těžkému batohu se stanem a jídlem. Naštěstí okolní tropická příroda nabízí pohledy na rychle létající kolibříky, vonící orchideje a různé druhy bromélií, dávající zapomenout na namáhavý výstup. Džungle řídne a ocitám se na šikmé skalní stěně, kde jedinou cestu představuje koryto potoka. Seshora chvílemi padá kámen uvolněný vodním proudem, nohy kloužou po ohlazených plochách, ale pětihodinový výstup se schyluje ke konci. Krajina se více a více rozevírá do dálky a jemnou kresbou stezek, řek a kopců připomíná pohled z letadla. Ještě jeden skalní převis, poslední vzepětí a jsem nahoře.
Po pár krocích se bezradně zastavuji, protože okolní svět je kamenným bludištěm věžiček, cimbuří, úzkých zákoutí, kráterů, vztyčených prstů, propadlých studní, růžových jazyků písku, temných bažin a bublajících potůčků. Najednou zafoukal vítr a přinesl s sebou hromadu mlhy, která vytvořila bílou neprostupnou hradbu. Je tu zima a vlhko, slabé šustění přichází ze všech směrů, funění, ťukání a klapání se přibližuje a vzdaluje, mlha zkreslila nejenom prostor, ale i zvuky. Lehounké tlapky s dlouhými drápky ... Zase zafoukal vítr. Odehnal mlhu, slunce začalo hřát a okolní svět dostal normální rozměry. Udýchaný Amancio, opírající se o dřevěnou hůlku, mi lámanou španělštinou rozčileně povídá: "Musíme se držet pohromadě, jinak se ztratíme"! Je to zcela oprávněná obava, protože skalní plošina má desítky čtverečních kilometrů černých skal, podobných si jako vejce vejci. Vede nás jen jemu viditelnou cestičkou k plácku písku na postavení stanů nesoucímu trochu honosný název El hotel. Už aby stály, myslím si, protože začíná pěkně pršet. Tenké plátno propouští bílé světlo blesků s plnou intenzitou, na pár vteřin je vše osvětleno, potom přichází šumění deště, do kterého vstupuje ohlušující hřmění. Ve stanech nemůžeme vařit a tak večeře zůstává z bílých placek bez chuti, kasave. Indiáni je vyrábí z najemno postrouhané juky (odrůda manioku) z které lisují jedovatou šťávu. Vzniklou hmotu suší na velké pláty, tvrdé jako kámen a jedí je místo chleba jako přílohu ke všem pokrmům.
Mlhavým ránem jdeme vedeni Amanciem chvílemi po skále, chvílemi po písku a hlíně, na které rostou rosnatky a masožravé rostliny - heliamphory. Vztyčené zelenočervené úzké kalíšky obsahují žíravou tekutinu trávící hmyz, nalákaný na bílou barvu květů. Po pár krocích nám vlezla do cesty černá žabička s oranžovým bříškem. Je to zvláštní bezobratlý druh, který neumí skákat. Mlha se pomalu trhá a slunce se svými paprsky odráží od tisíců kaluží a potůčků. Dostáváme se k Labyrintu. Jsou to asi 3 metry vysoké buclaté skalní věžičky a sloupky, vzdálené od sebe na šířku lidského těla a tvořící přírodní bludiště. Motáme se mezi nimi, vykukujeme z různých skrýší a nakonec vylézáme na jeden stupeň. Seshora je vše přehledné a jasné. Skáčeme z kamene na kámen, čvachtáme se kalužemi a bahnisky dál a dál až k Křišťálovému údolí. Před milióny let tu za obrovského tlaku došlo k vytlačení křemenné žíly až na povrch a vytvořilo se tak obrovské naleziště. Křemen se svými špičkami ježí z různých puklin a bezmocně praská pod našimi kroky. Pravidelně utvářené šesterečné hranolky, mající okolo deseti centimetrů, připomínají zkamenělý led, tak jsou čiré.
Mezi černými skalami svítí bílý flíček Punto triple, jakoby už z dálky chtěl upozornit na svoji důležitost. Betonový jehlan vytyčuje hraniční bod tří států - Venezuely, Brazílie a Guayany, k jejichž návštěvě tady není potřeba ani vízum, ani pas. Nedaleko odtud se rozkládá hluboká studně El pozo, kde se koncentruje všechna voda, vyvěrající ve vodopádech ze stěn Roraimy. Tmavým okem na nás zírá z desetimetrové hloubky, ukrývajíc pod vodní hladinou vchod do nitra hory, kde ve věčné tmě žijí vlastním životem slepí mloci, kteří vyměnili oči za tykadla. Amancio zná tajný tunel mezi skalami, který vede až k vodní úrovni. V zeleném příšeří se brodíme ledovou vodou sahající výš a výš až dovnitř studny. Její stěny nejsou hladké, nýbrž malé tunely vedou do dalších prostor. Indiánský průvodce zůstal nahoře a nyní se chystá předvést své parádní číslo - skok. Dopad těla na hladinu vyvolal zvláštní efekt - zvířené vlny postupují mezi krasovými sloupky a tunely, až kdesi v dálce narážejí na stěny. Zdá se, jakoby někdo z dálky v temných děrách bubnoval v různých tóninách.
Ráno nastupujeme zpáteční cestu. Dolů je to ještě horší než nahoru, nohy kloužou po suti a uvolněné kameny padají do hloubky pod námi. Jdu pomalu, na batohu se mi houpá velký igelitový pytel se všemi odpadky. Bylo by smutné vydat tento čistý svět napospas papírům, staniolu a konzervám. Roraima je bezbranná proti nám, lidem, se všemi vymoženostmi a pomůckami. Teď záleží na nás, jaká bude za pár let. Věřím, že si ji nezničíme, že zůstane pořád hezká a čistá, jako před milióny let. Vždyť přece, musí být místa na Zemi..
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Salto Angel a NP Canaima
Nejvyšší vodopád světa se jmenuje Angel, je vysoký 979 metrů a leží ve Venezuele (stát Bolívar). To ví skoro každý školák. Ne však každý kartograf! Ve školních atlasech se bohužel občas objevuje nesmyslný český překlad Andělský vodopád (či Andělské vodopády). To je ovšem velké nedorozumění! Vodopád se nejmenuje podle nějakých virtuálních andělů, nýbrž podle Anděla skutečného. Objevil ho americký letec Jimmy Angel. Na mapách je většinou napsáno španělsky Salto Angel (čti Anchel), slovo Angel ovšem můžeme díky jeho objeviteli klidně vyslovit i anglicky.
Jimmy Angel (žil 1899–1956) byl zajímavou postavou. Ve své době byl velmi známým a uznávaným pilotem. V roce 1921 se setkal v Panamě s hledačem zlata McCrackenem, který tvrdil, že na jedné stolové hoře ve Venezuele se volně povalují zlaté nuggety. Angelovi se se svým tajemstvím svěřil, protože ho ke svému podniku potřeboval – jen tak brilantní letec jako on totiž dokázal na stolové hoře se svým letadlem přistát. A skutečně! Na jedné hoře našli oba dobrodruzi tolik zlata, že ho nemohli pobrat. Rozhodli se proto, že se sem příště vrátí. Bohužel McCracken po návratu z hory zemřel na nějakou záhadnou chorobu a svoje tajemství si vzal do hrobu. Angel nevěděl přesně, kde ona hora leží – při předchozí výpravě neměli mapu a spoléhali se pouze na McCrackenovu paměť. Jenže stolových hor je ve Venezuele spousty a jsou si dost podobné. Jimmy Angel tedy zasvětil skoro celý zbytek svého života hledání oné zlaté hory, ale ta jako by se do země propadla. V roce 1935, při jednom ze svých průzkumných letů nad Guayanskou vysočinou, zahlédl Angel obrovský vodopád. Na základě jeho zpráv byla k vodopádu v roce 1947 zorganizována americká expedice, která přesně změřila jeho výšku. A vodopád byl právem pojmenován po svém objeviteli. Jen se pořád vnucuje vtíravá otázka – kde je sakra to zlato?
Nás zeměpisce ovšem může těšit, že lidská hamižnost pro změnu opět jednou posloužila vědě. Vodopád Salto Angel je vysoký 979 metrů (v samotné Venezuele však často udávají 983 metrů) a spadá z jedné z nejvyšších stolových hor, Auyántepui. Auyántepui je mimořádně velká stolová hora, protože její povrch zabírá 700 km2 (pro srovnání – Roraima má jen 34 km2)! Salto Angel je jen o několik metrů vyšší, než druhý nejvyšší vodopád světa, Tugela (948 metrů, Jihoafrická republika), zato je o dost vodnatější. Naprosto bezkonkurenční je pak výška nejvyššího stupně vodopádu – 807 metrů.
Množství vody v něm během roku výrazně kolísá podle toho, jestli je zrovna období dešťů nebo období sucha. Obvykle se tvrdí (a je to tak ve většině atlasů), že vodopád leží na řece Churún. To ovšem není pravda, Salto Angel leží na řece Gauja. Ta je přítokem řeky Churún. Churún se potom vlévá do řeky Carrao, Carrao do řeky Caroní a ta ústí do Orinoka, jedné z nejvodnatějších řek Jižní Ameriky. Řeku Gauja objevil lotyšský badatel Alejandro Laime, který se první dostal k vodopádu po souši a nazval ho podle řeky Gauja v Lotyšsku. Vodopád leží v Národním parku Canaima, který je stolovými horami doslova posetý.
Vzhůru k vodopádům!
V hotelu „Posada Don Carlos“, kde jsem ve městě Ciudad Bolívar bydlel, se dá objednat a zaplatit i výlet do Národního parku Canaima, ve kterém vodopád Salto Angel leží. Tento národní park má rozlohu 30000 km2. Právě Ciudad Bolívar je nejčastějším východiskem výletů k vodopádu. Do oblasti se dá stále dostat pouze letecky. Zaplatili jsme si tedy spolu s dalšími ubytovanými hosty třídenní výlet a druhého dne ráno jsme vyrazili.
NP Canaima – den první
Ráno vstáváme před šestou hodinou, snídáme, dáváme si v hotelu věci do úschovy a vyrážíme autem na letiště. Odbavení na letišti je rychlé, zde se teroristů evidentně nebojí. Nikdy jsem neletěl menším letadlem! Vejde se do něj 5 pasažérů a pilot. Vyfasoval jsem exkluzivní místo vedle pilota. Pilot nasadil sluchátka a zatímco my jsme si připevnili bezpečnostní pásy, pomalu se rozjel. Nejdřív nechal otevřená okénka, aby to trochu luftovalo, ale nakonec je těsně předtím, než se odlepil od země, přece jenom zavřel. Letadlo je poháněno jedinou vrtulí, umístěnou na čumáku letounu. Z letadla je nejdříve v dálce vidět řeka Orinoco. Následuje placatá nezajímavá krajina, ve které se však posléze začnou objevovat jednotlivé stolové hory. Nakonec se pod námi objeví laguna Canaima a letiště. Pilot se ani neobtěžuje využít celou přistávací dráhu – stačí mu polovina runwaye, na kterou si to namíří pěkným polokruhovým manévrem. Let trvá něco přes hodinu.
Jelikož naše turistická skupinka bude dvanáctičlenná, nevejde se do jednoho, ba ani do dvou letadel. Chvíli čekání využíváme ke krátké koupeli v nedaleké laguně. Laguna Canaima je mělké, sotva metr hluboké jezero (alespoň několik desítek metrů od břehu větší hloubka nebyla), do kterého se řeka Carrao vrhá několika efektními vodopády, které nejsou moc vysoké, zato jsou velmi vodnaté. Voda v laguně je téměř úplně černá, čímž mi připomněla Rio Negro, akorát má lehký červený nádech, což je způsobeno přítomností nějakých sloučenin ve vodě. Ve vodě jsou dokonce částečně ponořené palmy, zatímco pobřeží pokrývá krásný bílý písek. Dokonalá scenérie!
Nemáme však moc času. Ostatní členové mezitím rovněž přilétli, a tak vyrážíme k vodopádu Salto Angel. Nejdřív jdeme chvilku pěšky, načež nasedáme do dlouhé motorové kanoe a vyrážíme. Cesta nahoru proti proudu trvá zhruba 3 hodiny. Nejdříve jedeme po řece Carrao, která vodnatostí připomíná dejme tomu Vltavu a její šířka je zhruba 100 metrů. Dlouhé klidné úseky jsou střídány pasážemi se slušnými peřejemi. Naše loď však má solidní motor, a tak jsem vše projeli bez problémů, i když občas to na nás z řeky slušně cáká. Zákeřný vítr mi v nestřeženém okamžiku odvál z hlavy můj australský klobouk. Naštěstí se tak stalo v klidném úseku a klobouk ploval po hladině, takže se ho podařilo vylovit. Jen v jednom místě bychom neprojeli a musíme vystoupit, načež jedeme jakýmsi minivláčkem, který táhne malý traktůrek, asi kilometr, zatímco naše odlehčená loď peřejemi projela a čeká na nás dále proti proudu.
Posléze se ocitáme na menším přítoku řeky Carrao, Río Churún, která má šířku nějakých 20 metrů a je ještě divočejší než Carrao. Okolní krajinu zdobí vysoké skály a stolové hory, ze kterých spadá desítky malých i větších vodopádů, často několik set metrů vysokých. Pochybuji, že všechny mají jména a určitě všechny netečou celoročně. Teď (v srpnu) je období dešťů, nicméně měli jsme obrovské štěstí – během našeho výletu ani nekáplo!
Asi v 15:30 vystupujeme poblíž našeho kempu, nejdeme však do něj, nýbrž na druhou stranu. Neboť nad našimi hlavami burácí Salto Angel! Jdeme asi hodinku pralesem, až dorazíme téměř k patě vodopádu, kde je krásná vyhlídka. Vodopád je tedy dost vysoký, ba převysoký, nicméně v období dešťů jsme přece jenom očekávali, že vody v něm bude více. Jenže dva dny nepršelo, takže to zase není taková sláva. Nahoře to ještě jde, ale dole se vodopád rozpadá do jakési sprchy či vodní tříště. Viděli jsme fotografie, jak to vypadá když pořádně zaprší. To je ve vodopádu vody tak třikrát tolik! Na druhou stranu jsem viděl i fotografii z období sucha, kdy vodopád ani nestačí dopadnout až dolů, protože voda se v něm vypaří dříve, než urazí ten necelý kilometr. Takže jsme viděli takový průměrný stav vody.
Sestupujeme zpět k říčce a ubytováváme se v pěkném kempu. Tvoří ho velká střecha, pod kterou se spí v hamakách, okolo nás se pak pro jistotu rozprostírá moskytiéra. Večeře je skutečně velmi vydatná, měli jsme snad půlku kuřete a bylo moc dobré!
NP Canaima – den druhý
Ráno snídáme a kocháme se ještě jednou výhledem na nejvyšší světový vodopád, který je vidět přímo z našeho kempu. Poté nasedáme na loď a jedeme zpět do Canaimy. Po cestě ještě asi na půl hodinky zastavujeme a koupeme se u malého vodopádu. Po příjezdu do Canaimy obědváme. Po odpolední siestě následuje výlet k vodopádům Canaima. Canaima je totiž název vesnice (či spíše malého turistického resortu s letištěm), vodopádů i národního parku. Nasedáme opět do člunu. Tentokrát jedeme pouze kousek přes lagunu, hned na protějčí břeh.
Kotvíme a pěšky se vydáváme ke dvěma vodopádům, zvaným El Sapo a Hacha. Vodopády nemohou Salto Angel konkurovat svou výškou – dle našeho průvodce jsou 40 metrů vysoké, mě se však zdají ještě nižší. Prý je v nich teď tak 30–40% maximálního průtoku vody. V době maxima jsou vodopády podstatně širší, zato při minimálním stavu vody v řece Carrao zde neteče voda žádná. Vodopády jsou skutečně mimořádně vodnaté a nejlepší na nich je, že se dá jít pod nimi, respektive za nimi. Jdete za vodní stěnou jakýmsi polotunelem, neslyšíte vlastního slova a ještě Vás to docela zmáchá, protože trochu vody dopadá i sem. Foťáky máme naštěstí pečlivě zabalené do igelitu.
Musím říct, že vodopády Canaima se mi líbily víc, než vodopád Angel. Jasně, návštěva nejvyššího vodopádu je takřka povinností, ale díky velkému množství vody jsou vodopády v Canaimě asi ještě hezčí.
NP Canaima – den třetí
Den poslední a necelý. Neboť po snídani se stihneme pouze vykoupat v laguně. Po jedenácté hodině jdeme na letiště a před dvanáctou se vzneseme do vzduchu, opět v útrobách malého pětimístného stroje. Z letadla je dobře vidět obrovská vodní nádrž Embalse de Guri na řece Caroní.
Po hodině letu opět přistáváme na letišti v Ciudad Bolívar. Ještě si před letištní halou stihneme vyfotit letadlo, které je zde vystaveno jako pocta Jimmymu Angelovi. Právě s tímto strojem se slavnému Američanovi podařilo přistát na hoře Auyántepui v roce 1937. Přistání ovšem nebylo hladké a předek letadla byl při tvrdém dopadu zle pošramocen. Navíc Angel nebyl sám! Letěl tentokrát s manželkou a dvěma přáteli. S letadlem se však nedalo odstartovat, a tak Angel a jeho společníci museli putovat pěšky. Dobrodružná cesta zpět do civilizace jim trvala jedenáct dní – teprve pak dosáhli prvního obydleného místa. Zbytky Jimmyho letadla zůstaly na hoře Auyán Tepui až do roku 1970. Tehdy ho venezuelská armáda za pomocí helikoptér dopravila do Ciudad Bolívar, kde je nyní vystaven.
Příběh Jimmyho Angela a jeho vodopádu je prostě fascinující. Už proto musíte Salto Angel spatřit!
Salto Angel a NP Canaima – praktické informace
Za třídenní výlet do NP Canaima a k vodopádu Salto Angel jsme platili 1750 B (1 bolívar byl v srpnu 2009 asi 3 Kč). Výlet jsme platili přímo v hotelu „Posada Don Carlos“ ve městě Ciudad Bolívar, kde jsem bydlel (za 40 B na noc). V ceně je téměř vše – ubytování (2 noci), doprava (letadlo, loď), jídlo a průvodce. Kromě toho jsme platili v Ciudad Bolívar každý na letišti taxu 12 B za osobu a v Canaimě 35 B za osobu jako vstup do národního parku. Ještě jsme pak platili 5 B za použití nesmyslného a pomalého traktůrku, který nás vezl asi kilometr, když jsme museli vystoupit z lodi před nějakými peřejemi. Výlet tedy vyjde zhruba na 1800 bolívarů. Možná se to dá pořídit i o něco málo levněji u jiné cestovky, ale rozhodně nesrazíte cenu o moc, protože asi polovinu z celkové částky dělají ceny letenek.
K dopravě (kromě již zmíněného traktůrku) nemohu mít výhrady, strava byla rovněž (na rozdíl od výletu na Roraimu) výborná. Výlet se dá podniknout letadlem i ze Santa Eleny, ale odsud je to dražší a letadla nelétají tak často, takže většina turistů létá do Canaimy z Bolívaru jako my.
Celkově jsem byl spokojen, myslím že za třídenní výlet s použitím letadla to není tolik peněz a rozhodně toho uvidíte hodně. Návštěva NP Canaima a obzvláště vodopádu Salto Angel je zkrátka pro každého návštěvníka Venezuely téměř povinná!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ciudad Bolívar
Oficiální název státu je poněkud neobvyklý: Bolívarovská republika Venezuela (španělsky República Bolivariana de Venezuela). Slovo „Bolívarovská“ bylo do názvu státu přidáno z úcty k Simonu Bolívarovi (žil 1783 – 1830), který osvobodil nejen Venezuelu, ale i Kolumbii, Panamu, Ekvádor, Bolívii, a Peru od španělské nadvlády.
Venezuela vyhlásila nezávislost už v roce 1811. V roce 1819 se stala součástí Velké Kolumbie, ale v roce 1830 z ní vystoupila. Od té doby je Venezuela samostatnou republikou. Samotné slovo Venezuela je pak zdrobnělinou slova Venezia, slovo Venezuela můžeme tedy přeložit jako „Malé Benátky“. Venezuela je na jihoamerické poměry průměrně velkou zemí – má rozlohu 912000 km2, což zhruba odpovídá rozloze Německa + Francie. V červenci 2009 měla Venezuela necelých 27 milionů obyvatel.
Venezuela je, podobně jako většina dalších amerických států, prezidentskou republikou. V čele stojí prezident, který je zároveň fakticky předsedou vlády. Má velmi silné postavení a je volen voliči na šestileté volební období. Podobně jako v USA, i ve Venezuele existuje funkce viceprezidenta.
V současné podobě je prezidentem Venezuely kontroverzní politik Hugo Chávez (celým jménem Hugo Rafael Chávez Frías), vedle Fidela Castra asi nejznámější latinskoamerický politik. Chávez se pokusil již v roce 1992 o vojenský převrat. Neuspěl a byl uvězněn, nakonec však byl po dvou letech z vězení propuštěn. V roce 1998 pak uspěl legální cestou, když byl zvolen prezidentem Venezuely. Úřadu hlavy státu se Chávez ujal v roce 1999. Od té doby je o něm hodně slyšet. V roce 2002 přestál pokus o puč.
Velkým vzorem pro Huga Cháveze je bývalý kubánský prezident Fidel Castro. Jako svůj cíl vyhlásil Chávez „socialismus 21. století“. Pomocí referenda se mu v únoru 2009 podařilo změnit ústavu v tom smyslu, že může být zvolen na neomezený počet volebních období. Narozdíl od Kuby je ovšem Venezuela ropnou velmocí (mj. je i členem OPEC) a její vliv ve světě tak rozhodně není zanedbatelný. Cháveze podporují hlavně nejchudší složky venezuelské společnosti, naopak bohatí Venezuelané jsou většinou jeho zapřisáhlými odpůrci.
Správní členění Venezuely
Venezuela je, podobně jako některé další americké státy (Brazílie, Argentina, Mexiko, USA, Kanada) federací. Skládá se ze 23 států a 2 zvláštních území. Jedním z nich je Distrito Capital, tedy území hlavního města, druhým pak Dependencias Federales de Ultramar, což je souhrnný název pro 72 venezuelských ostrovů, spravovaných přímo federální vládou.
Hlavou každého státu je guvernér, státy mají rovněž svojí vlajku. Názvy států jsou rovněž uváděny na SPZ motorových vozidel. Venezuela si dále dělá nárok i na tzv. Guyanu Esequibo, což je území které leží v západní části nezávislého státu Guyana (bývalá Britská Guyana). Toto území tvoří více jak polovinu území státu Guyana, takže v případě jeho připojení k Venezuele by toho z už tak malé Guyany moc nezbylo. Proto také Venezuela neuznává současnou hranici s Guyanou a mezi oběma zeměmi není ani hraniční přechod. Pozadí tohoto sporu sahá už do 19. století, kdy byla vytýčena hranice mezi nezávislou Venezuelou a tehdy ještě Britskou Guyanou.
Stát Bolívar
Stát Bolívar je plošně největší ze všech 23 venezuelských států. Leží v jihovýchodní časti Venezuely, mezi Brazílií na jihu a řekou Orinoco na severu. Rozloha státu Bolívar je 238000 km2 (26% rozlohy Venezuely), má však jen asi 1.5 milionu obyvatel (7. nejlidnatější stát Venezuely). Jeho území je tedy velmi řídce osídleno – průměrná hustota obyvatelstva je jen kolem 6 obyvatel na kilometr čtvereční.
Ciudad Bolívar (Město Bolívar)
Hlavním městem státu Bolívar je Ciudad Bolívar, tedy Město Bolívar. Leží na řece Orinoco, tedy na samém severu státu, a má asi 350000 obyvatel. Řeka Orinoco je zde přibližně 1.5 kilometru široká. Nadmořská výška města je pouhých 43 metrů nad mořem. Ciudad Bolívar bylo založeno v roce 1764. Město se původně se jmenovalo Angostura (respektive celým názvem „Santo Tomé de Guayana de Angostura del Orinoco“). Svůj dnešní název pak dostalo v roce 1846.
Ve městě jsem strávil dva dny. Turisté sem jezdí především kvůli návštěvě Národního parku Canaima. Do tohoto parku s nejvyšším vodopádem světa Salto Angel se dá dostat pouze letecky a právě město Ciudad Bolívar je nejčastějším východiskem pro tento výlet.
Ciudad Bolívar má asi 350000 obyvatel, nepůsobí však dojmem velkého města. Jeho historické jádro je poměrně malé a tvoří ho především náměstí Plaza Bolívar a blízké okolí. Všechny domy na Plaza Bolívar jsou v bezvadném stavu. Nechybí tu samozřejmě socha velkého osvoboditele Simona Bolívara a místní katedrála. Samotné náměstí je rozlohou dosti malé a nedá se vůbec srovnat s poměrně velkými náměstími v našich městečkách. Působí poněkud ospalým dojmem. Ve skutečnosti je nejrušnějším místem města ulice Paseo Orinoco, což je vlastně silnice podél řeky Orinoco a přilehlá promenáda. Zde se prochází mnoho místních ve dne i večer, promenádu lemují stánky s jídlem a pitím a je tu hezký výhled na řeku.
Nejzajímavější pamětihodností ve městě je však most Puente Angostura. Nachází se asi pět kilometrů proti proudu řeky Orinoco. Podniknul jsem k němu „krátkou“ vycházku, která se ukázala býti docela dlouhou – nachodil jsem asi 15 kilometrů. A to hlavně díky své ješitnosti – chtěl jsem si prostě připsat do žebříčku Zeměpisného sdružení bod za další stát, v tomto případě Anzoátegui. Ten leží na severním břehu Orinoka, zatímco na jižním břehu je stát Bolívar. Ale most je rozhodně zajímavým technickým dílem. Až do roku 2006 to byl vůbec jediný most přes celé Orinoco, které je tady asi 1 – 1.5 kilometr široké (není to řeka malá, ale s Madeirou či Rio Negro se nemůže srovnávat, s Amazonkou ani nemluvě).
Most byl dokončen v roce 1967 a v době svého dokončení to byl nejdelší visutý most v Latinské Americe. Je dlouhý 1678.5 metru (taky jsem se pěkně prošel, než jsem dorazil na druhý břeh). Vozovka je v nejvyšším bodě 57 metrů nad řekou, šířka mostu je necelých 15 metrů a oba ocelové pilíře, na kterých je most zavěšen, jsou vysoké 119 metrů. Pro dopravu ve Venezuele má Puente Angostura mimořádný význam, protože spojuje severní a jižní polovinu země. Komunikace vedoucí po mostě má charakter dálnice a platí se zde mýtné. Řekl bych, že pěšky se po mostě chodit asi nesmí, ale proklouznul jsem. Na zpáteční cestě mě sice odchytli vojáci, ale i když jsem u sebe neměl pas, nakonec mě pustili.
Celkově město Ciudad Bolívar nenabízí zase tolik zajímavého k vidění, abyste sem museli za každou cenu jezdit. Pokud ale poletíte k Salto Angel, stejně se zde asi zastavíte. Příjemně se tu lenoší a vzhledem k tomu,, že jsem předtím strávil 2 dny v Santa Eleně, což je docela díra, návštěva města Ciudad Bolívar pro mě byla vítaným zpestřením.
Ciudad Bolívar – praktické informace
kurs na černém trhu v srpnu 2009: 1 bolívar (dále B) = 3 Kč
Doprava: Přijel jsem do Ciudad Bolívar ze Santa Eleny (městečko u brazilské hranice)- Autobus jede 12 hodin, stojí 60–70 B (jezdí více společností), vzdálenost 716 kilometrů. Autobus je tedy ve Venezuele asi pětkrát levnější než v Brazílii – za zhruba stejnou vzdálenost Manaus – Boa Vista jsem platil v Brazílii 1000 Kč! Dálkové autobusy jsou (stejně jako v Peru a Brazílii) nesmírně pohodlné, protože tady myslí především na pasažéry a ne na to, jak narvat do autobusu co nejvíc lidí. Sedadla jsou velká, se spoustou místa pro nohy a spí se v nich výborně. Ovšem pozor – vemte si s sebou do autobusu teplé oblečení a ještě lépe deku nebo spacák. Měl jsem dlouhé kalhoty a košili, ale nestačilo to, málem jsem zmrznul. Logika místních dopravců mi připadá zvláštní – v autobuse je zima a všichni klepou kosu a jsou zabalení do dek. Jediné místo, kde bylo teplo, bylo WC, kde klimatizace nebyla a bylo otevřeno okénko, takže sem luftoval teplý vítr.
Výlet na Salto Angel: Výlet byl třídenní a stál mě 1800 B. Více o něm si přečtěte v minulém článku.
Jídlo a pití: Stravuji se především pouličně. V Bolívaru jsem se například živil hot dogy. Zajímavé je, že španělsky se hot dog řekne perro caliente, čili doslova rovněž „horký pes“. Většinou mají ale na stánku jenom nápis perros, čili psi, tak se nelekněte, že by tam prodávali psí maso. Horký pes stojí 5 B a je moc dobrý, dávají do něj i nějakou zálivku. Na promenádě Paseo Orinoco jsem si také dal vynikající parrilu. To je směs nakrájeného pečeného masa a zeleniny. Bylo to skvělé, byla toho hromada a stálo to 30 B. Co se týče piva, tak ve Venezuele pijí pouze třetinky a pivo je k dostání buď v lahvi, nebo v plechovce. Nejrozšířenější značkou je Polar a na ulici stojí většinou 4 B, u nás v hotelu pak 5 B.
Ubytování: Bydlel jsem v hotelu „Posada Don Carlos“. Je to tu moc pěkné. Pokoj pro jednoho stojí ovšem 90 B, což je dost drahé. Ale je tu něco jako dormitory room, kde spí tak 10 lidí. Je to pod střechou, spát můžete na posteli, v hamace či na podlaze na zemi a stojí to 40 B na noc. V hotelu dělají i snídaně za 15 B. Mají tu moc hezký nábytek. Je tu také „pivní samoobsluha“ – v lednici jsou piva (Polar, dvanáctka, 0.33 l, 5 B) a každý si bere kolik chce a pak to nahlásí a zaplatí. Hotel také zprostředkovává výlety na Salto Angel, čehož jsem využil a byl jsem spokojen. Internet v hotelu je zdarma, je tu ovšem jediný počítač a tak musíte většinou čekat, než se uvolní. Je tu ale zdarma wifi síť, a to s docela rychlým připojením, takže jsem tu internetoval pořád, neboť jsem vybaven notebookem (kde jsou ty časy, kdy nejsložitější položkou mého cestovatelského vybavení byl vařič na pevný líh…?). Hotel je hned vedle náměstí Plaza Bolívar a je plný baťůžkářů. Zatím to bylo asi nejlepší ubytování na mojí cestě, vřele doporučuji!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Roraima – venezuelský Ztracený svět
V Guyanské vysočině, na pomezí Venezuely, Guyany a Brazílie, se rozkládá bizarní krajina stolových hor. Z relativně rovné travnaté savany se zdvíhá zhruba stovka hor charakteristického tvaru. Jejich stěny jsou téměř kolmé, zatímco temeno těchto hor je relativně ploché. Stolové hory se nacházejí v mnoha částech světa (možná nejslavnější z nich je Table Mountain nad Kapským Městem), ale nikde jich není tolik jako v Guyanské vysočině. Tyto hory jsou mimořádně obtížně přístupné a není tedy divu, že na některé z nich ještě lidská noha nevkročila. Pro stolové hory v této části planety se ujal indiánský název tepui (což doslova přeloženo z jazyka místních Indiánů, Pemonů, znamená prostě jen „hora“).
Jednou z nejvyšších stolových hor v této oblasti je Roraima (též Roraima Tepui, španělsky Cerro Roraima, portugalsky Monte Roraima, anglicky Mount Roraima). Tato hora leží na hranicích tří zemí – Guyany, Brazílie a Venezuely. Její nejvyšší bod zvaný Maverick Rock měří 2810 metrů a nachází se na území Venezuely. Zeměpisné souřadnice Roraimy jsou přibližně 5oN a 61oW. Průměrná nadmořská výška náhorní plošiny je ovšem o něco nižší, kolem 2700 m.n.m. Celé vrcholové plató pak zabírá úctyhodnou plochu 34 km2.
Na Roraimě se nachází rovněž hraniční bod všech tří států, který je zřetelně označen bílým hraničním kamenem. Tento Tripple Point má nadmořskou výšku 2723 m.n.m. a na mapách je často uváděn místo bodu nejvyššího. Hranice na Roraimě je uznávána mezinárodně a uznávají ji i Brazílie a Guyana, nikoliv však Venezuela. Ta si nárokuje poměrně velikou část guyanského území (tzv. Guyanu Essequibo) a hranici vůči Guyaně tudíž neuznává. Proto dodnes není mezi Guyanou a Venezuelou zřízen ani hraniční přechod. Zde je třeba zdůraznit, že slovo Guyana označuje nejen stát Guyana a Francouzskou Guyanu, ale také Surinam (bývalá Nizozemská Guyana) a dále právě oblast v jihovýchodní Venezuele, ve které se mimo jiné nachází Guyanská vysočina, jejíž je Roraima součástí.
Roraima je nejvyšší bodem Guyany (nikoliv však Brazílie a Venezuely) a dala rovněž název brazilskému státu Roraima (hlavní město Boa Vista, nejvyšším bodem tohoto státu je právě Monte Roraima, jak by řekli Brazilci). Poprvé popsal tuto horu již v roce 1596 anglický cestovatel a dobrodruh Walter Raleigh. Roraima byla první velkou tepui, která byla zdolána. Stalo se tak roku 1884, kdy na ní vystoupili Everard im Thurn a Harry Perkins. Přístupová cesta, kterou objevili, se pro výstup používá dodnes. Právě jejich přednášky v Londýně inspirovaly spisovatele Artura Conana Doyla k napsání populárního románu Ztracený svět.
Nejlépe přístupná je Roraima z Venezuely. Hora leží ve východním cípu Národního parku Canaima, který má rozlohu 30000 km2 a kromě stolových hor se proslavil především nejvyšším vodopádem světa Salto Angel (výška 979 metrů). Zdejší krajinná oblast se také nazývá La Gran Sabana – Velká Savana. Je to oblast téměř liduprázdná, s jediným větším městem Santa Elena de Uairén, které má asi 20000 obyvatel. Santa Elena je také výchozím bodem většiny turistů, kteří se chystají na horu vystoupit.
Roraima dala pojmenování celé oblasti, které geologové říkají Roraima Formation. Tato formace patří mezi nejstarší na naší planetě a stáří místních hornin se odhaduje na 1.8 miliardy let! Miliony let se zde ukládaly vrstvy písku, které postupně vytvořily několik kilometrů silná souvrství. Dnešní stolové hory, tepuis, jsou tak vlastně pouhými zbytky kdysi mohutných vrstev, které byly postupně zerodovány. Pískovec je proto hlavní horninou ze které jsou tepuis tvořeny. Roraima výrazně převyšuje okolní krajinu Gran Sabany a její impozantní kolmé stěny jsou vysoké 400–500 metrů.
Vedle Roraimy se nachází její „dvojče“, Kukenán. Jedná se rovněž o výraznou stolovou horu s nadmořskou výškou 2650 metrů. Vrcholová pošina Kukenánu je o něco menší než u Roraimy (má 21 km2), zato je mnohem hůře přístupná. Prvovýstup se podařil teprve v roce 1963 čtyřem Britům (Ogden, Leighton, Thompson, Parsons). Zjistili, že povrch Kukenánu je velmi podobný Roraimě. Je ovšem dosti nepřehledný a lze v něm snadno zabloudit, protože najít cestu zpět k přístupové rampě je mimořádně obtížné. Nejméně jeden návštěvník zde zmizel beze stopy. Proto se v současnosti turistům nedávají povolení k výstupu na Kukenán. Kukenán je rovněž název vodopádu, který z této tepui spadá a dále řeky, která je tímto vodopádem živena. Vodopád Kukenán je vysoký 610 metrů a je to druhý nejvyšší vodopád ve Venezuele a jeden z nejvyšších na světě. Množství vody v něm ovšem dosti kolísá. Nejvíc vody je v něm po silných deštích, v obdobích sucha pak vodopád někdy dočasně úplně vyschne.
Ztracený svět
Hrdinové románu Ztracený svět (The Lost World), profesoři Summerlee a Challenger, lord Roxton a novinář Malone, se vypraví do Venezuely. Všem čtyřem se na základě vyprávění jakéhosi Maplea Whitea podaří proniknout na jednu z plošin. Ta je obydlena nejenom místními Indiány, ale rovněž opolidmi a především všemožnou pravěkou havětí – pterodaktyly, iguanodonty, ceratosaury, plesiosaury a dalšími předpotopními tvory.
Doylova hlavní vědecká myšlenka, že na osamělé stolové hoře, jejíž temeno bylo díky své nepřístupnosti po miliony let odříznuto od okolního světa, může přežívat diluviální zvířena, není zase tak přitažená za vlasy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pomineme-li občasné výkřiky různých „záhadologů“, kteří věří v existenci pravěkých monster dodnes, musíme konstatovat, že stolové hory se skutečně vyznačují jedinečnou flórou a faunou, která se na nich zachovala díky dlouhodobé izolaci. Velká část druhů je endemická.
Fauna Roraimy je ovšem poměrně chudá. Největšími živočichy, které se nám zde podařilo spatřit, jsou místní ptáci, kteří svou velikostí příliš nepřevyšují vrabce. Viděli jsme i poměrně velkého pavouka a malou černou žabku. Zajímavé je, že zde nelétá téměř vůbec žádný hmyz. Což je pro turisty dosti příjemné, především bez komárů a ještě otravnějších mušek puri puri se klidně obejdu. Lze se zde ovšem setkat s černými motýly. Řada místních živočichů totiž podlehla jevu zvanému melanismus (česky bychom mohli říct „zčernání“). Žáby, motýli, pavouci, larvy a další živočichové mají převážně černou či tmavě hnědou barvu.
Důvodů je několik. Především je to pigmentová ochrana proti intenzivní ultrafialové radiaci, které je zde fauna vystavena (vysoká nadmořská výška, blízkost rovníku). Černé zbarvení také poskytuje dokonalou kamufláž, neboť skalnatý povrch Roraimy má převážně šedou až černou barvu.
Oproti poměrně chudému zvířectvu je naopak flóra Roraimy velice rozmanitá. Alespoň v době naší návštěvy (konec srpna) všechno kolem kvetlo. Roste zde mnoho druhů různých rostlin. Nenajdeme mezi nimi ovšem žádné vysoké stromy. Ty jsou buď nízké, nebo jsou to spíše menší keře. Velmi hezké jsou oranžové či červené keře Bonnetia roraima. Typické pro Roraimu jsou ovšem především masožravé rostliny. Rostou zde v mimořádně velkém množství. Půdy na stolových horách jsou totiž velice chudé na některé živiny (obzvláště postrádají fosfor, vápník a dusík), a tak si je řada rostlin obstarává na úkor živočišstva. Velmi hojné jsou hlavně rosnatky. Červené rostlinky Drosera roraimae se vyskytují úplně všude a jsou pravděpodobně nejrozšířenější rostlinou na Roraimě vůbec. Ve světě je známo asi 100 druhů rodu Drosera (mimo jiné i naše rosnatka okrouhlolistá), z nichž sedm se vyskytuje pouze na stolových horách v této oblasti.
Dalším místním masožravým endemitem je „Pitcher Plant“ Heliamphora nutans, která na rozdíl od rosnatek lapá svoje oběti do džbánovitého kalicha. Podobný tvar mají i masožravé bromelie Brocchinia reducta a Brocchinia tatei. Z nemasožravých zástupců zdejší flóry uveďme například žlutě kvetoucí Stegolepis guianensis. Různých kvítků je tu skutečně velké množství a Roraima je rájem pro každého botanika.
Kromě fascinující přírody živé se zde ovšem vyřádila i geologie. Základ hory tvoří především pískovec. Vrchol Roraimy však skrývá například křemencovou jeskyni Ojos de Cristal („Krystalové oči“) či dokonce dvě „Údolí krystalů“, kde je krystalů úctyhodných velikostí opravdu habaděj.
Výstup na Roraimu
Výchozím bodem pro většinu návštěvníků, kteří se chtějí vydat na vrchol Roraimy, je obvykle městečko Santa Elena de Uairén. To má asi 20000 obyvatel a nachází se kousek od venezuelsko-brazilské hranice. Je to také jediné sídlo celého rozsáhlého regionu Gran Sabany, které lze nazvat městem. Jinak je zdejší krajina velmi řídce osídlena. Na vrchol můžete jít buď sami, s průvodcem, kterého si najmete sami, nebo s cestovkou, kterých je v Santa Eleně několik.
Turistika je pro obyvatele Santa Eleny velice významná. V okolí se dále nachází i zlato a diamanty, které místní obchůdky vykupují (pro našince poněkud exotický nápis „koupím zlato a diamanty“ je na spoustě domů). V neposlední řadě se zde dobře daří i pumpařům (místní levný benzín sem často jezdí nakupovat Brazilci) a vekslákům (údajně tu mají nejlepší kursy z celé Venezuely). Oficiální kurs venezuelského bolívaru je totiž uměle držen nízko, takže na černém trhu dostanete minimálně dvakrát více bolívarů za dolar než v bance (proto také není nejlepší nápad vybírat ve Venezuele v bankomatech hotovost platební kartou, přepočítají Vám to samozřejmě oním nevýhodným vládním kursem). Jinou hezkou vymožeností, kterou extravagantní venezuelský prezident Hugo Chávez ve Venezuele zavedl teprve před dvěma lety, je místní čas. Aby prý děti chodily ráno do školy už za světla, posunul čas ve Venezuele o půl hodiny dozadu oproti pásmovému času, který zde platil dříve. Dříve se tedy rozednívá a dříve je tma. Při příjezdu z Brazílie jsem tak poněkud netypicky posouval čas o půl hodiny dozadu.
V Santa Eleně jsem hned první den obešel pár cestovek. Zvažoval jsem i možnost jít na Roraimu sám, nakonec jsem si ale zvolil výlet s Aponwao Tours. Za šestidenní výlet jsem zaplatil 1320 bolívarů (asi 4000 Kč). Druhého dne jsme vyrazili.
Den první
Ráno v osm hodin vyrážím z hotelu a jdu do cestovky, kde se pozvolna scházejí účastníci naší „expedice“. Neboť kromě průvodce Nestora a tří nosičů je nás celkem 15 výletníků! Kromě mně jsou tu Němci Christian a Katrin, Ruska Táňa, jeden Francouz a 10 Venezuelanů. Vesměs jsou tu tedy samí mladí lidé, ke kterým se snažím také ještě počítat. Nakládáme naše věci na přistavená terénní auta dodávkového typu a vyrážíme. Nejdříve jedeme asi 65 kilometrů po hlavní silnici do osady San Francisco. Zde odbočujeme a jedeme 27 kilometrů po cestě do Paratepui. Zde jsme asi v 11:30. V Paratepui je něco jako brána, kde sedí úředník a zapisuje jména všech turistů, kteří jdou na Roraimu. Oficiálně sem můžete pouze s průvodcem, i když brána se dá lehce obejít a za ní už vás nikdo kontrolovat nebude. Kromě naší cestovka je tu i další, zhruba stejně velká skupina, se kterou budou naše osudy dalších 6 dnů částečně propojeny, neboť budeme (s výjimkou vrcholu) tábořit na stejných místech.
Poté, co náš průvodce zapsal všechna naše jména do knihy, vyrážíme. Krajina je zde převážně travnatá, jako ostatně v celé Gran Sabaně. Neboť jsme v savaně! Trochu mi to tu připomíná východní Afriku. Stromy (či dokonce menší lesy) jsou převážně v okolí vodních toků, jinak tráva naprosto převažuje. A v dálce se rýsuje Roraima, její „dvojče“ Kukenán a několik dalších stolových hor. Zatím jsou však slušně daleko. Krajina je mírně zvlněná a po cestě se jde jedna radost!
Většinou se bavím s Němci Christianem a Katrin. Vyrazili do Jižní Ameriky na půl roku a potkal jsem je již v autobuse z Boa Vista do Santa Eleny. Sympaťáci. I naši Venezuelané jsou velmi veselí a přátelští, navíc několik z nich mluví anglicky, především můj jmenovec Pedro, který žil asi 6 let v USA. Takže lidé jsou v naší partě v pohodě. Skupina 15 lidí ovšem ani nemůže tvořit kompaktní celek, a tak jdeme roztahaní, po částech, někdo rychle a někdo pomalu.
Během prvního dne brodíme dvě řeky. První z nich, Río Ték, je spíše potok. Začíná se stmívat a hlavně začíná pršet, takže druhou říčku, Río Kukenán, brodíme už za šera a za deště, což není moc příjemné. Důležité pravidlo: brodíme se v ponožkách! Klouže to daleko méně než naboso. Na druhé straně Rio Kukenán je tábořiště, kde strávíme dnešní noc. Mezitím se ovšem rozpršelo velice silně. Naše i spřátelená skupina se krčí pod stříškou menší chatrče, zatímco naši průvodci a nosiči klohní něco k večeři (kuře s rýží).
Leje asi 3 hodiny a to dosti silně. Neboť v srpnu je ve Venezuele, na rozdíl od Manausu, období dešťů! Jsme už totiž na severní polokouli, kde jsou roční období obráceně (období dešťů je vždy v létě). Neznamená to ovšem, že by pršelo neustále. Může být několik dní hezky, může ale také několik dní po sobě propršet. Zde je nutno podotknout, že to byl největší déšť na naší cestě a nakonec, za celých 6 dní, se nám počasí vcelku vydařilo. To si ovšem nemyslím zrovna teď, kdy v noci, s poblikávající baterkou a za vydatného deště, stavím svůj stan a modlím se, aby do něj moc nenateklo. Neboť zatímco ostatním nesou a staví stany nosiči, já jsem kývnul na to, že si vezmu stan vlastní. Čili se s ním táhnu a stavím si ho sám, na druhou stranu v něm mám ale víc místa, protože všichni ostatní spí po dvou.
Rio Kukenán a nižší polohy obecně mají jednu velkou svízel – mušky puri puri. Jsou mnohem menší než komáři, ale štípou stejně. Nejvíc jich je právě kolem vody. Ve vyšších polohách naštěstí nejsou.
Den druhý
Ráno je kupodivu docela hezky. Dnešní porce pochodu zahrnuje přesun od Rio Kukenán (1050 m.n.m.) do Base Campu (1870 m.n.m.). Cestu jdu bohužel v mokrých botech. Neboť nestačí jen mít kvalitní goretexové boty, chce to také dlouhé kalhoty, aby Vám do nich jako mně nenateklo seshora. Navíc jsem si nevzal žádné boty na přezutí, ani ťapky či sandály (chyba číslo 2!), takže často večer chodím buď bos, nebo v těch mokrých trekovkách…
Dnes jsem zjistil, že „all-included“ u naší cestovky nezahrnuje vodu! Ráno jsme tedy měli kafe a k obědu a k večeři dostaneme trochu „džusu“ (prášek a la Vitacit rozmíchaný ve vodě), ale po cestě si musí každý svou vodu nést sám! A tato voda se nabírá z horských potoků. Vypadá čistě, ale průvodce má pro nás i desinfekční tablety, takže je netřeba tahat je s sebou.
Do Base Campu mi cesta trvala 3.5 hodiny. Bohužel jsem vlastní vinou bez oběda, protože oběd se podával někde níže a já to místo přešel – ostatní dorazili o hodnou chvíli později. Počasí je jinak lepší než včera. Sice také trochu pršelo (pláštěnka na batoh i na sebe je nezbytností!), ale nebyla to žádná tragédie. V Base Campu je celkem hezky, tak se pokouším sušit věci, ale pak vždycky přijde menší přeháňka a můžu sušit znovu.
Base Camp je přímo pod stěnou Roraimy. Horní hrana tepui je vidět jen občas, protože se okolo ní neustále honí mraky. Chvíli svítí sluníčko, chvíli je oblačno, chvíli lehce prší – typické počasí pro oblast Roraimy, alespoň v období dešťů určitě. Stolové hory přitahují mraky a jejich vršek není často vidět. Nejlepší je to ráno, kdy bývá obyčejně hezky. Během dne se spíše zatáhne. V kempu je desítky lidí! Je hlavní sezóna a turistů je tu hodně, z Venezuely i z ciziny.
Nad Base Campem je krásný vodopád, alespoň dvě stě metrů vysoký, avšak nepříliš vodnatý. To na protějším Kukenánu je vodpopád Kukenán, vysoký 610 metrů (jeden z nejvyšších na světě)! Dnes ráno v něm bylo hodně vody, protože včera v noci hodně lilo, jinak ale někdy úplně vysychá.
Den třetí
Den vrcholového výstupu! Nad námi se tyčí 500 metrů vysoké, naprosto kolmé stěny Roraimy. Místy je skála dokonce převislá. Nicméně je zde jedno místo, po kterém se dá relativně lehce vylézt nahoru. Nazývá se Rampa. Tuto cestu na vrchol objevili Thurn a Perkins v roce 1884 a leze se tudy i dnes. Jinde jako prachobyčejní turisté nemáte šanci vystoupit, je to výzva i pro špičkové horolezce.
Výstup po Rampě je opravdu hodně do kopce, někdy téměř kolmo! Jde se po vyšlapaném chodníčku. V této části roste jakýsi nízký prales, stromy jsou jenom několik metrů vysoké. Technicky není výstup obtížný, ale dá to zabrat. Trochu jsem se bál průchodu pod vodopádem, na který nás kde kdo upozorňoval, ale byla to pohoda. Dnes je hezky, a tak ve vodopádu není skoro voda – jen na vás trochu sprchne. Máme štěstí, že je sucho – nedovedu si představit, jak bychom se za silnějšího deště po kluzkých kamenech vydrápali nahoru.
Cesta z Base Campu až nahoru (cca 2700 m.n.m.) mi trvala 4 hodiny. Cestou potkávám 2 Čechy, kteří jdou seshora dolů. Měli smůlu, na Roraimě měli hnusně a zimu. Nahoře čekám na zbytek skupiny a pak jdeme ještě asi hodinku do našeho „hotelu“. Hotely jsou místa se skalními převisy, které poskytují přímo ideální útočiště pro turisty a jejich stany. Neprší sem ani tu téměř nefouká. Naše útočiště se jmenuje „Hotel Sucre“. Dnes jsme nedostali žádný oběd! K večeři jsou špagety, ochucené tuňákem.
Den čtvrtý
Dnešek je celý vyhrazen procházce po Roraimě. Pravda, než se naše celá patnáctičlenná výprava najedla a vypravila, bylo 10:30…
Jak to vlastně na takové stolové hoře vypadá? Není to rovina jako stůl, k čemuž by mohl svádět název „stolová hora“, i když to tak zezdola vypadá. Povrch pokrývají šedé až černé pískovcové skály. Jsou zde vyvýšeniny, průrvy, skalní okna, jezírka. Při procházce musíte dávat pozor, abyste nezapadli do bahna. Půdní pokryv je zde chudý a pískovec je nepropustný, takže voda se nemůže dobře vsakovat a povrch je poměrně bažinatý.
Jak už jsem zmínil výše, fauna je tu dosti chudá. Největší živočich, kterého jsme spatřili, byl pták o málo větší než náš vrabec. Kytek je ale všude jako máku, všechno kvete. Krajina působí díky černé barvě trochu ponuře, ale je krásná a různobarevné květy jí hezky oživují. Nad tím vším se neustále honí mraky, prší nebo svítí sluníčko. Často se počasí mění z minuty na minutu, a to doslova! Najednou se nesmírnou rychlostí zatáhne a sprchne, pak se zase zčista jasna vyjasní. Může tu být pěkná zima, ale také docela teplo. Noci jsou ovšem téměř vždy poměrně chladné – přece jenom jsme 2700 m.n.m. nad mořem.
Po Roraimě vedou turisty vyšlapané cestičky, orientace zde je však poměrně nesnadná, a to i s mapou. Značení tu pochopitelně neexistuje a chodit bez průvodce bych tu nechtěl. Na Tripple Point (Punto Triple), kde se stýkají hranice Venezuely, Guyany a Brazílie, je to dost daleko, chodíme tedy v poměrné blízkosti našeho hotelu. Dvakrát jdeme okolo jacuzzi, jakýchsi přírodních bazénků, napuštěných průzračně čistou, avšak dosti studenou vodou. Někdy jsou tyto prohlubně naplněny bílými kaménky či krystaly. V jedné z těchto prohlubní se koupeme. Voda je fakt studená, ale je to osvěžující. Navíc jsme se předtím 4 dny nemyli, nebylo kde… Navštívili jsme také dvě pěkné vyhlídky, kde se můžete koukat z nedozírných skalních stěn směrem dolů.
Navečer vyrážíme do jeskyně! Pískovec je sice nepropustný, tvoří se však v něm spousty puklin, zářezů a dutin. V jednom takovém místě potok najednou míří pod zem. Rozsvěcujeme baterky a sledujeme jeho tok dále pod zemí. Jeskyně je dosti dlouhá, jdeme odhadem tak 300 až 500 metrů a konec nikde. Docela by mě zajímalo, kde se ten potok zase vynoří ven – tipnul bych to na nějaký pěkný vodopád, který vyvěrá někde ze skály a řítí se pár set metrů dolů. Do našeho „hotelu“ se vracíme za úplné tmy. Měli jsme kliku na počasí – za celý den jen párkrát káplo a bylo poměrně teplo.
Den pátý
Zahajujeme sestup z hory. A není to žádná legrace! Sice jdeme směrem dolů, není to taková námaha, ale nohy bolí, i šplhání dolů po kamenech je obtížné. Cestou se mi udělaly dosti velké puchýře na patách (aneb chyba číslo 3 – nechoďte na dlouhé treky v úplně nových botách, nejdřív si je někde za humny hezky vyšlápněte). V Base Campu dáváme přestávku na oběd, pokračujeme ale dále. Opět cestou potkávám Čechy. Tentokrát jsou čtyři a šinou si to optimisticky nahoru.
K Rio Kukenán docházíme už docela pozdě, je pět hodin odpoledne a začíná se smrákat. Je tu ale moc lidí, tak jdeme o kus dál až k Rio Ték, kde dnes budeme tábořit. Po krátké koupeli v Kukenánu opět brodíme obě říčky. U Rio Ték stavím stan. Sotva jsem sem došel, paty mám sedřené. Nicméně někteří jsou na tom podstatně hůře – posledních 6 členů výpravy dorazilo až 3.5 hodiny po mě, ve 21:00 a vypadají ještě podstatně hůře než já.
Den šestý
Dnes by nás čekaly tak tři hodinky pochodu v mírně zvlněném terénu – cesta z Rio Ték do Paratepuí. Naprostá brnkačka, řeklo by se. Jenže já mám paty nadranc. Jdu tedy naboso. Zpočátku je to celkem pohoda, cesta je plochá. Místy jsou však velmi ostré kamínky, po kterých se téměř nedá přejít. Druhou část cesty tedy zalepuji paty posledními náplastmi a pokračuji v botách. Nakonec jdu celkem 4.5 hodiny a mám toho tak akorát dost. Došlo nás celkem 6, zbylých 9 lidí vzalo kousek cesty auto a dorazili hodinku po nás.
V Paratepuí nás Nestor, náš průvodce, obdaroval pivem. Předtím jsem si ještě koupil pivo ve zdejším kiosku. Měl jsem celkem 4 malé desítky, ale je teplo a jsem vyčerpán, takže alkohol docela stoupá do hlavy. Fotíme se, nasedáme do aut a jedem zpět do Santa Eleny. Cestou se zastavujeme v San Franciscu na oběd (platí Nestor). Konečně pořádné jídlo – kus masa s rýží. Do Santa Eleny dorážíme asi v 16:30. Vyzvedávám si věci, které jsem měl v cestovce v úschovně a jdu se ubytovat do hotelu. Už dlouho mě nebolely nohy tak jako teď – částečně od puchýřů, částečně od únavy. Ale až bolest přejde, budu si moci určitě říct, že výlet na Roraimu stál za to. Protože příroda Gran Sabany a tepuis obzvláště jsou prostě jedinečné a pokud někdy zavítáte do Venezuely, neopomiňte navštívit také Roraimu.
Roraima a Santa Elena – praktické informace
Kursy v létě 2009: 1 nový bolívar (dále B) = 3 Kč, 1 USD = 6 B
Peníze: V Santa Eleně jsou údajně nejlepší kursy z celé Venezuely. Kurs je samozřejmě pohyblivý, neboť i kurs dolaru se neustále mění. Já jsem za 1 americký dolar dostal 6.2 B, čili jeden bolívar jsou asi 3 koruny. Měnit musíte u veksláků, kteří postávají na ulici Urdaneta, což je nejdůležitější místní „třída“, kde je i řada hotelů a cestovek. Peníze si dobře přepočítejte! Veksláci jsou lumpové, mě chtěli dát o 100 B méně. V žádném případě Vás ovšem neokradou o víc peněz než venezuelský stát, pokud byste si náhodou chtěli vyměnit peníze v bance nebo si je vybrat kartou z bankomatu. Dostanete 2–2.5× méně bolívarů za dolar než u veksláků! Do Venezuely si proto s sebou berte pouze hotovost, nejlépe dolary. Oficiální měnou ve Venezuele je nový bolívar. Staré bolívary měly o 3 nuly více.
Místní jsou ale stále zvyklí počítat spíše ve staré měně, takže Vám řeknou 6200 B za dolar, což je ovšem 6.2 B nového. Jako bankovky jsou platné pouze nové bolívary, jako mince jsou ale platné bolívary staré i nové. Takže pokud je na minci nápis 1000 B, je to samozřejmě jeden nový bolívar, na nových mincích je obvykle nápis centimos (setiny bolívaru). 50 nových centimos rovná se 500 starých bolívarů. Nejvyšší bankovkou, se kterou jsem se setkal, je 50 B (nových samozřejmě), takže pokud měníte více peněz, máte bankovek po kapsách slušnou hromádku.
Ubytování: Bydlel jsem v Santa Eleně na ulici Urdaneta v podniku zvaném „Posada Michelle“. Za pokoj pro jednu osobu jsem platil 45 B na noc a pochybuji, že je v Santa Eleně něco levnějšího. V pokoji máte i koupelnu s teplou vodou. Michelle má na ulici Urdaneta dvě budovy, které jsou od sebe vzdálené asi 100 metrů – „Posada Michelle“ a „Hotel Michelle“. Cena je stejná, recepce je pouze v Posadě. V Michelle Vám i vyperou, 1 kg špinavého prádla za 7 B, a ještě vám to usuší a vyžehlí. To je servis!
Doprava: Do Santa Eleny jsem přijel z Brazílie. Bus z Boa Vista (Brazílie) do Santa Eleny stál 20 brazilských realů (asi 200 Kč), vzdálenost je 242 km, jede se asi 4 hodiny po výborné silnici. Odbavení na hranicích z obou stran je bez problémů – dostanete výstupní a vstupní razítko a je to. Jen brazilská úřednice se velmi podivovala, co že je to za stát ta Česká republika… Nikdy o nás neslyšela! Autobus staví v Santa Eleně na autobusovém „nádraží“, které je bohužel asi 3 km od centra. Takže musíte jít buď pěšky, nebo si vzít taxi (stálo 10 B).
Jídlo a pití: Stravoval jsem se hlavně pouličně – grilované maso či kuře s rýží a salátem stálo 20 B. Plechovka piva „Polar Light“ (desítka, 0.295 litru) stála tamtéž 3 B. Láhev Big Coly (3.1 litru) v obchodě stojí 10 B, malý kanystřík s vodou (5 litrů) v obchodě rovněž 10 B. V Santa Eleně najdete i několik restaurací. V obchodech je nabídka slabší – sušenky, konzervy s tuňákem apod., hypermarkety či velké samoobsluhy zde nejsou. Láhev poměrně dobrého rumu (0.75 litru) stojí kolem 35 B.
Výlet na Roraimu: Klíčová otázka zní – sami nebo s cestovkou? Oficiálně smíte na Roraimu pouze s průvodcem. V Paratepui je něco jako brána, kde si Vás zapíší do knihy návštěvníků. Navzdory všem informacím, které jsem někde četl od různých cestovatelů, lze ale tuto bránu úplně jednoduše obejít, případně se můžete vmísit do skupinky turistů, kteří jsou zde s cestovkou. Výrazně tak ušetříte. Na druhou stranu však budete muset pravděpodobně ujít navíc 54 km (vzdálenost San Francisco – Paratepui a zpět), protože po této cestě jezdí pouze džípy cestovek, které Vás jako stopaře nevezmou. Nebo si budete muset sami najmout džíp jen pro tuto destinaci, případně zaplatit řidiči nemalou částku, aby vás vzal.
Navíc si budete s sebou muset vzít stan a jídlo na 6 dní. Nahoru na Roraimu trefíte bez problémů – cesta je široká, chodí po ní desítky výletníků a nelze tu prostě zabloudit. V případě, že půjdete sami, určitě si kupte v Santa Eleně mapu. Podle této mapy se ale přímo na vrcholovém plató Roraimy orientuje dost špatně a snadno zde zabloudíte. Mít nahoře průvodce je tedy určitě lepší než se tam potulovat sám. Berte navíc v úvahu, že výlet je docela fyzicky náročný. Osobně jsem si na začátku výletu říkal, že jsem měl jít na Roraimu sám, ale když jsem viděl, v jakém stavu byly moje nohy po výletě, nedovedu si představit, jak bych ušel ještě těch 54 km navíc. Nakonec jsem tedy toho názoru, že cestovka je lepší varianta.
Pokud jste ale zdatní turisté a máte dobré vybavení (hlavně boty), zvládnete to i sami. Výstup se prý dá zvládnout za 4 dny, všechny cestovky na to však mají vyhrazeno dnů šest. Tento fakt mě mylně sváděl k dojmu, že výstup bude celkem pohoda. Opak je pravdou! Je to docela makačka.
Cestovka Aponwao Tours nebyla nic moc. Šestidenní výlet stál 1320 B (usmlouváno z původních 1450 B). Strava nic moc (typické jídlo: těstoviny, zelenina, tuňák z konzervy…) a bylo jí málo, navíc dvakrát jsme neměli ani oběd. Průvodce Nestor byl sympaťák, neumí ale anglicky. Můžete zkusit jinou cestovku.
Vedlejší cestovka Alvarez nabízí dokonce 3 varianty. Plnohodnotnou („everything included“) za 1450 B. Druhá možnost, za 1100 B, znamená, že budete mít průvodce a budou vám i vařit, ale ponesete si sebou nejen všechny svoje věci včetně stanu, nýbrž i 12 kg proviantu pro cestovku navíc. Budete tak vlastně dělat cestovce nosiče. Šílená varianta, neslyšel jsem o nikom, kdo by jí využil. Třetí variantu, za 700 B, zvolilo všech 6 Čechů, které jsem potkal.
Máte v tom jen průvodce a dopravu do Paratepui, všechny svoje věci (včetně stanu a jídla) si však berete sami. Neděláte ale cestovce nosiče jejích věcí. Výhodou je zajištěná doprava a průvodce se na vrcholu Roraimy také hodí, takže možná je tato varianta nakonec nejlepším kompromisem mezi „plnohodnotnou“ variantou a variantou jít nahoru zcela sám. Všechny cestovky najdete na hlavní ulici Urdaneta. V každém případě v cestovkách smlouvejte, zvláště pokud je vás více! Různé: Internet v Santa Eleně stojí 4 B na hodinu, je však nesmírně pomalý i na pročítání mailů, natož na nějaké složitější operace typu stahování fotek apod. V Posadě Michelle prodávají pěkné turistické mapy. Za 25 B jsem si zde koupil mapu Roraimy. Je zde plánek cesty a mapka vrcholového plató Roraimy, navíc je zde mnoho zajímavých informací a fotografií, takže její koupi určitě doporučuji. Řadu údajů a informací, zmiňovaných v tomto článku, čerpám právě z této mapy.